Je mnoho fanoušků, kterým běhá mráz po zádech, jen co uvidí svůj oblíbený tým vbíhat na hrací plochu. Snad každému vyznavači červeno-modrých barev zaplesá srdce při pohledu na vydařenou akci plzeňského týmu. Nevidomý fanoušek Václav Šindelář tuto možnost sice nemá, fotbal v Doosan Areně ale vnímá stejně intenzivně jako další kovaní viktoriáni.

Fotbalová utkání na plzeňském stadionu navštěvuje od roku 2011. „Na svůj první zápas si pamatuji. Je to nějakých pět let, co mě kamarádi zbláznili k tomu, abych s nimi jel na fotbal. Ten zápas byl skvělý, vnímal jsem ho úplně jinak než ostatní. Byla to obrovská euforie, tribuny fandily a kotel dělal od první minuty obrovský virvál. Když se diváci trochu uklidnili, slyšel jsem i jak na sebe mluví hráči. Zanechalo to ve mně velký dojem a na další sezónu jsem si už koupil permanentku,“ říká Václav Šindelář, pro kterého nejdříve nebyla návštěva neznámého prostředí samozřejmostí, postupem času si ale Doosan Arenu ‚oposlouchal‘. „Člověk jako já musí nejdřív pochopit celý prostor. Než se jde nahoru k sedačkám, je atmosféra taková tlumená. Musel jsem si vytvořit své orientační body, což se mi podařilo hlavně díky kotli. Sedím naproti hlavní tribuně v sektoru S, takže kotelníky mám po pravé straně. Vnímám i rozhodčího a hráče na ploše, jakmile se kotel rozjede, je to velká paráda,“ pochvaluje si atmosféru v Doosan Areně Václav Šindelář, který trpí úplnou ztrátou zraku.

Zápasový den je pro Václava vždy speciální. „Jsem nastartovaný už od rána. Říkám si, jaká asi bude sestava, jak se bude hrát, jestli to bude dobré nebo ne. Před začátkem už cítím, jestli v hráčích energie je nebo není. To poznám mnohem lépe než běžný člověk,“ popisuje své vnímání fotbalových utkání. „Mezi mé oblíbence patří Honza Kovařík, kamarádi mi vyprávěli, jaký krásný gól dal proti Olomouci. Mám z něj skvělý pocit, na hřišti je to dříč a v soukromí určitě slušný kluk,“ vypráví jeden z plzeňských hrdinů. „Navíc mám vytříbený sluch, takže třeba vnímám, co na spoluhráče křičí Matúš Kozáčik. Když někdo na hřišti křikne ‚bacha záda‘, dokážu si představit, co se zrovna děje. Kolikrát slyším i rozhodčí, takže se do zápasu můžu vcítit naplno,“ dodává Šindelář, který zůstal věrný nejen Viktorii ale také svému místu. „Sedím pořád na stejné sedačce v sektoru S7, tam mi to vyhovuje,“ usmívá se. „Chodí se mnou kamarádi, kteří mi při sporné situaci vždycky vysvětli, co se děje.“

Z nedalekého Stoda se za Viktorií vydává na domácí zápasy, někdy by ale chtěl zažít atmosféru na některém ze stadionu soupeřů. „Kluci ze Stoda jezdí i ven. Před nedávnem mi říkali, jestli s nimi nepojedu na Spartu, ale tam si zatím netroufnu. V mojí situaci by to bylo asi problematické,“ vypráví věrný viktorián, civilním povoláním masér. „Když jsem chodil do školy na Slovensku v Levoči, setkal jsem se s dalšími nevidomými fanoušky, kteří chodili na fotbal i na hokej. Byl jsem mladý kluk, takže jsem moc nevěřil, že by to mohl být takový zážitek. Před pěti lety jsem ale díky Viktorce všechno pochopil,“ prozrazuje Václav Šindelář.