V neděli 12. května oslaví významné životní jubileum jeden z nejlepších brankářů plzeňské Viktorie František Čaloun. Gólman proslulý i svými komickými kousky začínal s fotbalem v Tatranu Sušice, v žácích a dorostu zkoušel hrát v poli, ale nakonec skončil v brance. Medailonek Pavla Hochmana nám připomene tohoto nezapomenutelného gólmana, který odehrál za plzeňský tým na 260 prvoligových a druholigových utkání.

V neděli 12. května oslaví významné životní jubileum jeden z nejlepších brankářů plzeňské Viktorie František Čaloun. Gólman proslulý i svými komickými kousky začínal s fotbalem v Tatranu Sušice, v žácích a dorostu zkoušel hrát v poli, ale nakonec skončil v brance. Medailonek Pavla Hochmana nám připomene tohoto nezapomenutelného gólmana, který odehrál za plzeňský tým na 260 prvoligových a druholigových utkání.

 

Už v sedmnácti letech chytal za dospělé, tak byl dobrý. Narukoval do tachovské Dukly, kde s ním hrál i pozdější plzeňský spoluhráč Bohumil Mudra, a už tam vynikal na brankové čáře mrštností a elegancí. I proto si ho vyhlédl v roce 1959 plzeňský Spartak. Tehdy se hrála v Plzni druhá liga, ale maximální snahou všech bylo postoupit mezi elitu. "Když jsem přišel, musel jsem o místo v brance bojovat s výborným Benediktem, ale v další sezoně jsem už byl v plzeňské brance jedničkou," vzpomíná jubilant na začátky v Plzni.

Druholigová sezona 1960 - 1961 už byla v režii plzeňského týmu, který po devíti letech postoupil mezi fotbalovou elitu Československa. V zahajovacím duelu před dvacetitisícovou návštěvou s Nitrou však František Čaloun pustil pár minut před koncem hodně laciný gól na konečných 2:2 a kritika za doma ztracený bod mířila hlavně na něj. "Chtěl jsem udělat parádičku pro lidi a místo toho jsem pustil lehkou střelu až snad od samé Brány borců. Trenér Sedláček mi vynadal a pohrozil, že ještě jednou a budu si balit ranec. Druhý den mě zkritizovaly i noviny." Naštěstí hned v dalším kole zachytal výborně v Trnavě, odkud Plzeň přivezla cenný bod za remízu 2:2. "Na Slovensku se nám dost dařilo. I mně se tam povedlo vychytat dost zápasů. V Bratislavě jsme porazili Slovan i Rudou hvězdu. Chytil jsem Popluhárovi penaltu a Jirkovi Tichému dokonce dvě penalty v jednom utkání. Risknul jsem vždy stranu a vyšlo to. Většinu utkání na Slovensku považuji za své nejlepší."

František Čaloun dostal také pořádnou nakládačku. V září 1961 hostil Spartak před rekordní návštěvou 35 000 diváků ve Štruncových sadech pražskou Duklu s Koubou, Masopustem, Kučerou, Jelínkem, Vacenovským, Borovičkou a dalšími skvělými borci a vojenský celek vyhrál vysoko 7:1. "Bylo vyprodáno, fantastická atmosféra. My jsme do té doby v roli nováčka v lize neprohráli, Dukla byla misterm a přijela z velkého mezinárodního turnaje z USA, který vyhrála. Utkání jsme dobře začali, Jarda Trykar vstřelil dokonce nᚠvedoucí gól, ale potom jsem si dokonale zachytal. Dostal jsem sedm gólů, tři od Rudly Kučery, ale spoustu šancí jsem ještě stačil zlikvidovat." Stavitelé národního mužstva dokonce jeden čas uvažovali o tom, že Františka Čalouna povolají do reprezentace, protože jeho výkony byly velmi kvalitní. Ale nakonec to nevyšlo. "Tehdy v Československu chytaly světové a evropské špičky. Schroif, Kouba, Stacho, Kramerius, Schmucker a další. V jiné době bych se možná do reprezentace prosadil, ale tehdy to nešlo. Mezi tyčemi byla obrovská konkurence," přiznává po letech. Důvodem, proč si František Čaloun nezachytal v některém z reprezentačních výběrů bylo i to, že zůstal v Plzni, střídal první ligu s druhou a nepřestoupil třeba do Prahy. "V první polovině šedesátých let jsem dostal vážnou nabídku od pražské Slavie, ale nějak to nevyšlo. Plzeň by mě nerada ztratila, já tady byl spokojen a navíc jsem se trochu bál konkurence ve Slavii. Chytal tam výborný Jonák."

Kromě bravurních zákroků na brankové čáře vynikal František Čaloun i komickými kousky, které sice bavily fanoušky, ale trenérům někdy vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Třeba když vyběhl za míčem mimo velké vápno a místo odkopu zesměšnil pár protihráčů několika kličkami a poté se v pohodě vrátil do branky. Komickou parádou v jeho podání bylo poklepání na čelo jednomu z trnavských útočníků na jaře ve dvaašedesátém ve Štruncových sadech. "Trnavští hráči útočili na moji branku, rozhodčí zapískal ofsajd, já si vyběhl v přerušené hře na hranici vápna pro míč a útočník hostů ho těsně přede mnou napálil do opuštěné branky. Přiběhl jsem k němu a zaukal mu na čelo. Naštěstí rozhodčí na to nereagoval a diváci se bavili. Utkání nakonec skončilo 1:1 a nᚠgól dával Jirka Lopata z penalty," popisuje svůj povedený kousek.

 

V brance Spartaku či Škody Plzeň vydržel dlouhých devět let. Kolektiv, do kterého v Plzni přišel, považuje za vynikající. "Strejček, Hrneček, Mudra, Tóth, Bíba, Homola, Trykar, Böhm, Lopata, Karel Sloup, Standa Štrunc, Sohan a další, to všechno byli nejen výborní fotbalisté, ale hlavně vynikající kamarádi. Z fotbalu mám stále skvělé přátele." V kariéře ho vedlo několik trenérů. Zažil v Plzni Sedláčka, Hroneše, Berku, Moravce a Chobota. "Každý z nich měl něco do sebe, byli to především praktici, ale nejlepší byl Vlastimil Chobot, který byl v tehdejší době na velice dobré odborné úrovni." Když Plzeň v roce 1963 po dvou sezonách z první ligy sestoupila, vrátil ji tam zpět v roce 1967 právě Vlastimil Chobot, s jehož jménem se pojí i jeden oddílový trest Františka Čalouna. Na jaře 1968 hrála Plzeň o záchranu, gólem Segmüllera vedla doma nad Slavií 1:0, ale v závěru Lukáč s Hamárem otočili výsledek a body potřebné k záchraně byly fuč. "Zklamání z prohry bylo velké, vždy jsme byli jen kousek od výhry. Zašli jsme proto s Kamírem, Vacínem a Segmüllerem do restaurace Spartak, která byla v tribuně. Slavil jsem také třicáté narozeniny. Každý z nás vypil tak dvě tři piva, najednou se tam objevil doktor Maloch, který byl ve výboru a vyhmátl nás. Odvedl nás do prostor klubu a museli jsme  dýchat do trubiček. Druhý den nám trenér Chobot oznámil, že máme oddílový trest s pokutou a v Praze s Duklou hrát nebudeme." líčí současný pětasedmdesátník historku pětačtyřicet let starou.

 

Na milované hře zvané fotbal viděl vždy jenom to pozitivní. Byl si vědom, že se hraje pro lidi a tak je chtěl potěšit. Do branky často nastupoval se svým zlobivým ramenním kloubem, který mu někdy lékař rovnal do správné polohy i během zápasu. V devíti sezonách odehrál za plzeňský tým na 260 prvoligových a druholigových utkání, tři sezony byly prvoligové, zbytek prožil o soutěž níž. Na současnou Viktorii chodí František Čaloun pravidelně. Velice ho potěšil mistrovský titul, stejně jako úspěchy v evropských pohárech. Svému bývalému klubu fandí a ten mu přináší stále radost. Při spojení slov František Čaloun a pětasedmdesátka se těžko hledají slova. Proto jen to nejdůležitější: díky za všechno, věrnost klubu, fotbalu, hodně zdraví, štěstí a radosti.