Do tréninku Viktorie Plzeň přišel těsně před soustředěním v Rakousku, protože bojoval za lvíčata na Euru. Od druhého kola s Hradcem nevynechal jediné utkání. Po podpisu nové smlouvy jsme pro vás vyzpovídali oporu defenzivní řady Robina Hranáče.

Robine, co tě přitáhlo k hraní fotbalu?

Když jsem byl malý, můj táta hrával fotbal. Chodil jsem se dívat na jeho zápasy a fotbal mě začal lákat. Pořád jsem prosil rodiče, aby mě přihlásili na fotbal. Prosil jsem tak dlouho, až mě přivedli na první trénink. Z toho jsem s brekem odešel, protože se běhali kolečka, a to se mi fakt nelíbilo. Takže jsem ho opustil, vrátil jsem se až za čtrnáct dní, a nakonec u toho zůstal.

Kde to bylo?

Ve Kdyni, SK Kdyně 1920.

Odkud přímo pocházíš?

Narodil jsem se v Plzni, ale pocházím ze Všerub u Kdyně. Je to do Kdyně asi sedm kilometrů a nachází se to u hranic s Německem.

V kolika letech jsi přišel do Viktorie Plzeň?

Do Viktorky jsem se dostal ve čtrnácti letech, co si tak pamatuji. Už dříve tam ale bylo jisté oťukávání z Viktorky. To nevyšlo, protože mě rodiče nechtěli pustit do Plzně tak mladého. Chtěli mě mít pod dozorem a dovážet mě takovou dálku do Plzně nešlo, protože oba pracovali v Německu. Ve čtrnácti už se to upeklo. Šel jsem na internát a už jsem byl ve věku, kdy jsem se o sebe uměl postarat.

Přicházel jsi do Plzně do deváté třídy, je to tak?

Ano, zhruba v polovině deváté třídy jsem přestoupil na 33. základní školu. Poté jsem šel na Sportovní a podnikatelskou, kde jsem si udělal maturitu.

Jak pokračovala tvá mládežnická kariéra ve Viktorce?

Přišel jsem do U14, U15 a postupně jsem proplouval. Nijak výrazný jsem nebyl a tehdy to nevypadalo, že by ze mě měl být ligový fotbalista. Hodně se to změnilo v osmnácti letech. Začali jsme hrát mládežnickou Ligu mistrů a v tu chvíli jsem si uvědomil, že by to mohlo vyjít a že pro to budu muset také něco udělat. Začal jsem na sobě pracovat a vybarvilo se to až tak, že jsem skončil v přípravě A-týmu. Tam jsem teprve poznal, jak to funguje ve velkém fotbale. Nasával jsem atmosféru a podle toho začal pracovat.

Proč sis vybral pozici stopera?

Tohle je u mě trochu složitý. Když jsem hrával v mládeži okresní soutěže, tak jsem hrál střed zálohy nebo dokonce vpředu. Dával jsem i docela dost branek. Když ale přišel nějaký těžkých zápas, třeba přátelák proti Viktorce, tak mě trenéři dávali hodně dozadu. Tam si mě všimli právě trenéři Viktorky a přicházel jsem do Plzně jako stoper, s čím jsem teda nepočítal (smích). Přetransformoval jsem se a už si teď nedokážu představit hrát jinde. Góly bych tedy samozřejmě dávat chtěl, ale jsem rád, že hraji na stoperu.

Letos už jsi tři branky dal…

Doufám, že těch branek bude ještě víc. Prosazovat střelecky bych se chtěl. To asi každý hráč.

Nějaký čas si strávil hostováním na Slovensku a v Pardubicích. Jak ti to pomohlo?

Určitě obě hodnotím kladně. V mé kariéře mi to určitě pomohlo. Na Slovensko jsme šli společně s Dominikem Sváčkem. Byl to pro mě dobrý impuls, který jsem potřeboval. Zahrát si první ligu na Slovensku byl skok. Vybudoval jsem si místo v základní sestavě a poprvé jsem cítil i tlak, na který jsem si musel zvyknout. Poté přišla nabídka do Pardubic. Mohl jsem samozřejmě zůstat na Slovensku, ale vyhodnotil jsem si to tak, že je to pro mě další krok v kariéře a že bych byl více na očích. Beru to jako povedené hostování, které mi pomohlo se dostat tam, kde jsem teď.

Byl to pro tebe složité i po osobní stránce? Sbalit se a odjet na Slovensko.

Byl jsem na to zvyklý. Od čtrnácti let jsem už byl bez rodičů a musel jsem se o sebe umět postarat. Našel jsem si tam byt a zvládal to v pohodě. Už jsem dlouho osamostatněný, a to mi dalo i hodně do života. Člověk se naučí spoléhat sám na sebe. A když jsem někdy potřeboval pomoct, tak rodiče tu pro mě jsou vždycky.

Po sezoně jsi odjel na Euro do jednadvaceti let, kde jsi nevynechal ani minutu. Co tahle zkušenost?

Na mojí pozici bylo více hráčů, kteří tam mohli nastupovat. Trenér si vybral mě a za to jsem mu vděčný, protože mi to otevřelo i cestu do Viktorky. Dalo mi to trochu lepší startovací pozici. Mrzí nás, že jsme nepostoupili, protože jsme na to určitě měli. To už je minulost, babrat se v tom nechci, ale vážím si toho, že jsem mohl na takovém turnaji nastoupit.

Zkušenost to byl asi velká, protože když se podívám na základní jedenáctku Anglie ze zápasu proti vám, tak drtivá většina nastupuje v Premier League.

Ano, snad všichni kromě dvou tuším, že nastupují pravidelně v Premier League. Bylo to znát. Bylo na nich vidět, že jsou i trochu jinak nastavení v hlavě. Je to něco jiného, než hrát českou ligu. Ten tlak na ně musí být obrovský, protože každý jejich zápas sledují miliony lidí a bylo vidět, že jsou vyzrálejší.

Pomohlo vám malé Euro budovat si pozici i ve Viktorce?

Řekl bych, že nám to pomohlo. I když jsme kvůli tomu neměli běžeckou a fyzickou přípravu. To mě teda vůbec nemrzí, protože tu žádný hráč nemá rád (smích). Byli jsme celou sezonu v provozu, tudíž jsme ji tolik nepotřebovali. Určitě se nám to hodilo, protože jsme si zvykli na tlak. Všechno bylo pod drobnohledem médií a všechno se řešilo. Byla to taková příprava na to, co nás čekalo tady v Plzni.

Jak vnímáš mediální pozornost, která u tebe vzrostla nejen od médií, ale i od našeho PR týmu?

Jsem rád za to, že je. Určitě je to lepší než nemít žádnou. Ale v oblibě to úplně nemám. Snažím se to moc nevnímat a jedu si to svoje. Mám své nastavení už delší dobu.

Zpátky k fotbalu. Říkal jsi, že jste vynechali část přípravy. Nebyl na podzim moment, když už jsi toho měl dost? Protože kromě úvodních dvou zápasů jsi nevynechal jedinou minutu.

Musím zaklepat, že zdraví drží, a to je to nejdůležitější. Pár momentů, kdy jsem se necítil stoprocentní tam určitě bylo. Třeba zápas doma proti Pardubicím, ale to jsem vstřelil gól a vyhráli jsme, takže pohoda. Jinak jsem se cítil po celý podzim dobře. Jsem rád, že můžu hrát. Navíc jsou i týdny, kdy hrajeme dva zápasy. To je pro hráče vždycky lepší. To je ten důvod, proč fotbal hrajeme.

Jaké je pro tebe hrát vedle Lukáše Hejdy, na kterého jsi se sem jezdil dívat jako fanoušek?

Jako malý jsem se chodil dívat na Viktorku, ještě před tím, než jsem sem vůbec přestoupil. Jsem rád, že můžu nastupovat vedle hráčů jakými jsou Lukáš Hejda, Vašek Jemelka, ale i Sampson Dweh. Všichni jsme na stejné vlně. Konkrétně u Lukáše Hejdy vidíte, že na hřišti z něj jde respekt. Je to pro nás obrovská zkušenost, protože Hejdis už toho má opravdu hodně odkopáno. Je tu prakticky celou úspěšnou éru Viktorky. A je to na něm vidět.

Co se ti honilo hlavou, když si poprvé přišel do kabiny A-týmu?

Byl jsem nervózní, když jsem přišel do kabiny. V šatně byli hráči jako David Limberský, Lukáš Hejda, Tomáš Hořava, hráči, kteří hráli Ligu mistrů. Bylo to něco neuvěřitelného, ale postupem času si na to člověk zvykne. Zjistíte, že to jsou taky normální lidi jako všichni ostatní.

Prošel sis Viktorkou od žáků, přes mládežnickou Ligu mistrů, B-tým, až po áčko, kde jsi poprvé naskočil do evropských pohárů. Co bylo na tvé cestě nejsložitější?

Nejdůležitější je si to správně nastavit v hlavě. Když hrajete utkání v třetí české lize, kde přijde třicet lidí, tak nemáte nervy, že něco pokazíte. Tam vás nikdo neukamenuje. Naopak v lize a Evropě se už musíte vypořádat s tlakem, který na vás je. Postupem času si na to zvyknete a pak se teprve začne ukazovat, jaký potenciál máte. Když jsem nastupoval do prvního zápasu v Doosan Areně, tak jsem samozřejmě nervózní byl. Nastupoval jsem před lidmi, které znám, kteří mě vychovávali jako trenéři mládeže, nebo se kterými jsem hrál. Je to tady kraj, který znám. V tom je to jiné například proti Pardubicím.

Jak ty osobně vnímáš atmosféru na stadionu?

Když přijde zápas, tak si nasadím dvě pomyslné klapky a atmosféru okolo moc nevnímám. Nerozhodí mě to. Možná při nástupu na hřiště to vnímám, že je na stadionu hodně lidí, ale pak zapnu zápasový mód a nevnímám. Člověk musí na hřišti všechno řešit s chladnou hlavou.

V sobotu se poprvé vrátíš do Pardubic. Těšíš se na to utkání?

Těším se tam hodně. Uvidíme, jaká bude kulisa. Když jsem tam půlrok nastupoval, tak bylo každý zápas vyprodáno. Myslím si, že když tam přijede Plzeň, tak určitě plno bude. Znám tam spoustu lidí a určitě to bude něco speciálního.