Své první fotbalové kroky v dospělém fotbale udělal v druhé nejnižší soutěži a ještě pár let zpátky byl hráčem druholigového Ústí, z něhož hostoval v divizních týmech. Pak ale přišel turbulentní vzestup, zisk titulu a účast v Lize mistrů! Seznamte se s Mariánem Tvrdoněm.

„Vyrůstal jsem na sídlišti v Nitře, kde můj táta trénoval mládež, takže jsem měl k fotbalu vždy hodně blízko. Ale zkoušel jsem i badminton, karate nebo plážový volejbal, nikdy jsem u toho fotbalu nebyl nějak fixovaný,“ popisuje své fotbalové začátky.

„Hrát jsem začal v Čermáni, což je klub z Nitry. Nejdřív jsem hrál na hrotu, ale zhruba ve 13 nebo 14 letech mi trenéři řekli, jestli si nechci zkusit zachytat a už jsem v brance zůstal. V dorostu tátovi zavolali ze Zlatých Moravců, které hrály 1. dorosteneckou ligu, že jim vypadl gólman, tak jsem tam šel na hostování,“ vzpomíná.

„Pak jsem začal chodit na tréninky s áčkem a chtěli mě koupit natvrdo, ale Čermáň za mě chtěla hodně vysoké výchovné, takže jsem šel zpátky. A protože už mi skončil dorostenecký věk, šel jsem do áčka. Tehdy to byla 3. nebo 4. nejvyšší soutěž. Bylo tam ale hodně brankářů, tak mi řekli, a si najdu jiné angažmá,“ pokračuje ve svém příběhu.

Tehdy Mariánovi bylo 17 let. „Oslovil mě Ivan Varga, starosta Jelence, který hrál skoro nejnižší soutěž, a tvrdil, že si zachytám a že tam je dobrá parta. Tak jsem šel s tím, že nemám co ztratit. Tam se mi dařilo a všiml si mě agent, který pořádal takové zájezdy Slováků do Česka, kde vždy hráli zápasy a chodili se na ně dívat čeští agenti,“ prozrazuje, jak jeho kariéra nabrala rychlý vývoj.

„My tehdy hráli v Orlové u Frýdku-Místku s místním klubem, utkání se mi povedlo a přišla mi nabídka na zkoušku z Ústí nad Labem. Tou jsem prošel, přičemž se už žádné výchovné Čermáni platit nemuselo, protože se jednalo o přestup do zahraničí. Ale byl jsem tam až jako trojka, takže mě poslali na hostování,“ vypráví 194 centimetrů vysoký brankář.

„Postupně jsem hostoval v Děčíně, kde jsem pomohl zachránit divizi, v Chomutově, který působil jako farma Teplic, takže často chytali jejich kmenoví hráči a já odehrál asi pět zápasů. Poté jsem prošel ještě Brozany a Mohelnicí s tím, že jsem celou dobu trénoval jak v druholigovém Ústí, tak tam, kde jsem zrovna hostoval,“ popisuje svou tehdejší tréninkovou zátěž.

„Pak jsem v Ústí zůstal, začal chytat a dařilo se nám. Tehdy tam jako trenér působil Jirka Jarošík a po něm David Jarolím, kteří nám předávali své ligové zkušenosti a bylo to pod nimi celkově super. Následovala první nabídka do nejvyšší soutěže z Baníku Ostrava, odkud mi volal kouč Kozel, že by měl zájem. Ale pak ho odvolali a zájem opadl,“ říká.

Mrzet ho to ale vůbec nemuselo, jelikož přišel zájem z Viktorky. „Tehdy už tady působil Michal Bílek a Matúš Kozáčik, který mi volal, že chtějí, abych přišel na zkoušku a pak uvidíme. Vůbec jsem nepřemýšlel a šel jsem! Pak jsem v přípravě odchytal pár zápasů a koupili mě s tím, že budu trojka za Jindrou a Hrušounem. Já bych sem ale šel dělat klidně i čtyřku nebo pětku, byla to pro mě zkrátka obrovská čest,“ má jasno.

Za svůj výkon a parádní zákroky proti Bohemians si vysloužil ocenění pro hráče zápasu.

„První půl rok jsem chodil spíš za béčko a poté jsem se s Hrušounem začal střídat na lavičce. První zápas jsem odehrál s Pardubicemi, když se Jindra zranil a já šel na posledních 30 minut. Vyhráli jsme 4:0 a celý kotel řval moje jméno. Je to krásný pocit. Člověk ví, že někam patří a že je v opravdu velkém klubu,“ usmívá se.

A pak následoval zápas Baníkem, kdy už bylo rozhodnuto a my po něm mohli slavit mistrovský titul. „To bylo obrovská euforie, vždy jsem přišel z druhé ligy a po roce jsem vyhrál mistrovský titul. Předtím jsem první místo nezískal pomalu ani na žádném turnaji a najednou jsem mistr České republiky (smích). Neskutečná věc.“

„Po zápase za mnou přiběhli tři fanoušci a řekli mi, a sundám dres, tak jsem jim ho dal a až pak mi došlo, že jsem si ho přece chtěl nechat (smích), ale udělalo jim to radost, bylo vidět, jak tady lidé tím fotbalem žijou,“ sdílí svůj zážitek.

„Po sezóně skončil Hrušoun a přišel Martin Jedlička, s nímž jsme si to zase nastavili tak, že se budeme na lavičce střídat vždy po dvou zápasech,“ popisuje rozdělení rolí v týmu a vysvětluje i svůj přístup v brankářské konkurenci. „Vždy přeju tomu gólmanovi, co zrovna chytá, aby udržel nulu, je to nejlepší vizitka pro nᚠtým gólmanů, je vidět, že na sobě pracujeme. Takže kdyby místo mě chytal Jedla, přál bych mu to!“

Mezi tři tyče se slovenský brankář postavil v době, kdy Jindřicha Staňka vyřadilo ze hry zranění. „Tehdy za mnou přišli trenéři, že jsem během repre pauzy vypadal na tréninku dobře, mám jejich důvěru a šel jsem chytat proti Bohemce. Tam jsme sice nevyhráli, ale byl to první zápas ve Viktorce, v němž jsem měl hodně ostrých zákroků. Navíc to bylo v Ďolíčku, takže to byla těžká zkouška.“

Svým výkonem si vysloužil důvěru i v dalším zápase, který se nehrál nikde jinde než ve slavné Allianz Areně. „Na Bayernu to byl velký šok, ale byl jsem za to fakt rád, trenéři mi věřili, cítil jsem se dobře – říkali mi, že jsem dobře zachytal na Bohemce a že hráči Bayernu jsou stejní lidé jako my, i když asi lepší fotbalisté,“ směje se.

„Řekli mi, a dělám vše na 100 % tak jako v lize a jdu si to užít. A bylo to úžasné, zážitek na celý život! Ligu mistrů jsem jako malý kluk sledoval v televizi a najednou jsem jí prožíval na vlastní kůži. Na začátku jsem se sice bál, že budu hodně ve stresu a budou se mi klepat nohy, ale když jsem vyšel na hřiště, opadlo to,“ ohlíží se 28letý gólman, jenž si po utkání vyměnil dres s Manuelem Neuerem. A nejen to.

Premiérový start v Lize mistrů si odbyl na slavném stadionu Bayernu Mnichov.

„Společně s Petrem Čechem to byl vždycky můj vzor. Na Instagramu a YouTube jsem sledoval jeho zákroky a přál si být jako on. A najednou jsme stáli na stejném hřišti! Po zápase jsem si řekl o dres a on mě vzal s sebou do kabiny. Tam se mě ptal na mé pocity ze zápasu, řekl, že jsem to zvládl dobře a popřál mi, a se mi daří. V kabině jsem si plácnul se všemi kustody a maséry, což bylo moc příjemné. Byla to velká čest a krásné gesto,“ nadšeně se ohlíží za zážitkem.

Nyní už se ale kouká zase dopředu. „Chceme opět získat titul a zabojovat o evropské poháry. A aby na nás pořád chodilo hodně lidí. Jsem tu druhým rokem a jsem tu moc rád. Stojí tu za námi fanoušci, celá kabina i trenéři,“ uzavřel.