Ve včerejším vydání magazínu Viktorián jste mohli nalézt rozhovor s francouzským útočníkem Jeanem-Davidem Beauguelem nejen o fotbale! Ten vám nyní přinášíme i zde na webu. Bogy působí v Plzni již od roku 2018 a je nejlepším střelcem týmu v této sezoně. Fotbal a emoce kolem něj miluje, zároveň ho baví třeba zahradničení, móda a remixování hudby. Co všechno o sobě prozradil?

Bogy, jak se ti líbí v Plzni?
„Mám rád velká města. Žil jsem v Praze, v Nizozemsku, v Marseille… Život ve velkém městě mám rád. Plzeň je trošku menší, ale i tak to tu mám rád.“

Která místa kromě Doosan Areny zde máš nejradši?
„Žiju v Červeném Hrádku, vedle kterého je les, tam rád chodím s kamarády. Líbí se mi také u Boleváku, tam občas chodíme běhat v přípravě. Je to ale hezké, pláž, příroda… Ani moc nechodím do centra. Mám zde ale oblíbenou kavárnu – Le Frenchie, dělají výborné dortíky! Rád si tam vyzvedávám jídlo s sebou domů.“

Jaká parta je zde v kabině? Jak si to zde užíváš?
„Nemohu říci nic negativního. Je tu velice dobrá atmosféra, což je velmi důležité. Už když jsem přišel, tak jsem se cítil jako součást týmu. Na hřišti se pak snažím všem za to odvděčit. Nechci být jen jeden hráč, vždy chci být člen týmu. Upřímně mi tu chybí třeba Řízo (Radim Řezník), i když on nemluví moc dobře anglicky a já zase česky, tak si skvěle rozumíme. Je s ním strašná sranda, pořád jsme v kontaktu. Nejlepší bylo, když on, Milan Petržela a Limba byli spolu, to se člověk strašně nasmál.“

Ty jsi velký šprýmař, máš rád humor. Děláš na spoluhráče nějaké vtípky, případně jaký nejlepší vtípek jsi kdy udělal?
„Mám rád dobrou náladu. Nejen, když ji máte vy, ale i vaše okolí. Nebojím se udělat si srandu z Limby nebo z mladších hráčů, zároveň to umím přijmout i od ostatních. Je to hrozně důležité, když si takhle rozumíte a panuje dobrá atmosféra. A není to jen o lidech v týmu, jsem takový i v normálním životě. Je pro mě důležité, aby se lidé okolo mě měli dobře. Hlavně třeba v této době, která je těžká pro všechny. Velkou srandu jsme měli třeba ve Zlíně s Adnanem Džafičem, dodneška kdykoli se spolu bavíme, tak se furt smějeme. Máme takovou srandu, ve Zlíně je místo, kde mají dvě kozy. Jednu bílou a jednu černou a on ji pokaždé natáčí a říká u toho: „Bogy, dlouho jsme se neviděli, ale vždyť dneska hraješ zápas!“ Je to fakt sranda.“

CELÝ MAGAZÍN ČTĚTE PO KLIKNUTÍ ZDE

V Česku jsi celkem sedm let. Co ti schází z Francie a co českého by ti naopak jednou chybělo?

„Chybí mi to počasí, moře. Už jsem si zvykl, ale opravdu to bude asi moře a počasí. Zvlášť během zimy, tady je tma už v půl páté, zatímco v Marseille je pořád světlo. Navíc když koukám na to co dělají kamarádi, jak třeba grilují – a tady chvíli sněží, pak třeba prší během jednoho dne. Člověk ani neví, jak se obléct. Ale tak to prostě je. A naopak na Česku miluji takové to jídlo s měkkým chlebem, omáčkou, masem… Dáváte si na to brusinky… Svíčková! Tu mám rád.“

Jak často se snažíš být v kontaktu s kamarády či rodinou z Francie?
„S mým nejlepším kamarádem si voláme každý večer, hrajeme Call of Duty. Za to jsem rád, protože u toho člověk pokaždé přijde na jiné myšlenky. Fyzický kontakt s kamarády a rodinou mi ale samozřejmě chybí, v této situaci je to daleko těžší. Ale pro všechny je to stejné. Za měsíc skončí sezona a věřím, že se krok po kroku vracíme celkově do normálu. Situace se lepší v celé Evropě, očkuje se, tak snad to bude brzy v pořádku, protože už mi opravdu chybí.“

Call of Duty hraje také Honza Kopic…

„To vím, ale kdybych hrál s ním, tak bych se s ním po dvou minutách začal tak hádat, že bych musel PlayStation vypnout a jít spát (smích).“

Jak moc ti na stadionu chybí fanoušci Viktorky? Dnes už by se někteří mohli vrátit… (pozn.: otázka položena před zápasem s Příbramí)
„Na to se těším. Pro fotbalistu je skvělý pocit, když dá gól a může ho oslavit s fanoušky, běžet za nimi, užít si to společně. Podpora od nich je velmi důležitá. Dokonce i když jsme hráli na Slavii a hned při příchodu na hřiště na nás pískali fanoušci domácích, tak jsem za jejich návrat byl rád. Jsem šťastný, že je budeme mít doma i my na zápasy s Příbramí, Ostravou a ve finále poháru.“

Obecně když dáš gól, tak to hodně prožíváš, je to pro tebe prostě tak úžasný pocit? Vždy máš dobré fotky z oslav, jako kdybys věděl, kam běžet k fotografům…
„Nad tím upřímně takhle nepřemýšlím, kde jsou fotografové. Samozřejmě to vím, ale už je to takový zvyk, že běžím slavit na stranu, kde jsou střídačky. Je to automatické. Občas mi kamarádi řeknou, abych udělal něco konkrétního při gólové oslavě, ale v té emoci to prostě zapomenete. Je to tak silný a skvělý pocit, že nepřemýšlíte nad ničím jiným.“

Kdy jsi vůbec začal s fotbalem?
„Bylo to tak v osmi letech v Marseille. Ani nevím, proč jsem nehrál už dřív, ale zkrátka to tak je. Předtím jsem dělal ještě judo.“

Judo? Zkoušel jsi jako malý i ještě nějaký jiný sport?
„Ano, dělal jsem kickbox. Ale pořád mě bavil hlavně fotbal. Ráno jsem si do tašky do školy balil i kopačky a oblečení, abych mohl trénovat, protože mi to pořád chybělo. Mamce jsem říkal, že jdu za kamarády dělat úkoly do školy, ale chodil jsem trénovat. Vedle toho si ještě rád zahraju tenis. Nejsem v něm sice nějaký skvělý, ale myslím si, že mi jde. Je to těžší sport z hlediska psychiky, protože je individuální. Když uděláte nějakou chybu, musíte být silný a odolný. Takže to je také sport, který mě baví.“

Vyrůstal jsi v Marseille. Fandíš tamnímu Olympique?
„Ano, je to klub mého srdce! I když jsem byl velice mladý, tak si pamatuji na jeho největší úspěch v roce 1993 – vítězství v Lize mistrů. Bylo to proti Milánu. I po té době je to až do dneška pro lidi v Marseille ta největší událost. I mladá generace tohle musí znát. Ostatní fanoušci ve Francii nad tím mávají rukou a říkají, že už to bylo dávno, ale pro nás je to nezapomenutelné. My jsme ten první klub ve Francii, který dokázal tuhle trofej vyhrát.“

Chodil jsi jako malý na zápasy přímo na stadion?
„Ano, když jsem byl mladý, míval jsem permanentku. Chodil jsem mezi fanoušky přímo do kotle. Jsou tam dvě tribuny, kde se hodně fandí, a další části k sezení. Každému bych přál zažít nějaký zápas přímo v Marseille na stadionu. Je to fantastické. Ta atmosféra je úplně divoká.“

Kdo tam byl tvůj nejoblíbenější hráč?
„Didier Drogba. Byl tam sice jen jeden rok, ale v té sezoně nám pomohl až do finále Poháru UEFA proti Valencii. Prohráli jsme, ale on byl opravdu výborný hráč.“

Víme o tobě, že se velice rád věnuješ zahradě. Co momentálně pěstuješ?
„Zima je za námi, na to jsem čekal. Teď pojedu do Hornbachu a koupím si nové kytky. Pěstuji třešně, jahody, maliny – abych měl vitamíny. Jak jsme hráli každý třetí den, tak jsem na to neměl tolik času, ale teď to bude lepší a těším se na to. Většinou tak v srpnu mohu začít jíst a třeba vloni to bylo výborné.“

Dalším tvým koníčkem je, soudě dle tvého Instagramu, móda. Je to tak?
„Ano. Francie je tím známá, já ji mám hodně rád. Odmala mi s tím i hodně radila mamka, osobně jsem to více začal vnímat od nějakých 17 let. Rád ukážu, co si o módě myslím, co rád nosím. Hodně mě to baví. Můžete ukázat svou osobnost, co máte rádi, jak se cítíte. Styl oblékání o lidech hodně prozradí. Rád tak zkouším spoustu věcí. Je škoda, že v klubu nemůžeme udělat nějakou módní soutěž, protože bych určitě vyhrál!“

Kolik párů bot třeba doma máš?
„No, to je dobrá otázka. Asi tak 100, 150? Miluju boty, hrozně rád si je kupuju. Doufám, že má budoucí manželka na to bude připravena, že nebude mít moc místa na své věci. Bude muset pochopit, že budu na boty potřebovat vlastní místnost. Radši si to dám i do předmanželské smlouvy (směje se).“

Dále jsme si všimli, že občas remixuješ nějakou hudbu. Jak jsi k tomu přišel?
„Dlouho jsem o tom přemýšlel, ale čekal jsem na ten správný moment. Začal jsem s tím tak během první karantény, kdy jsme nic nemohli dělat. Můj otec, který pochází z Čadu, byl DJ. Pořád tak u nás doma hrála muzika, býval jsem s ním po škole občas i v klubu, rád jsem tančil, s hudbou jsem zkrátka vyrostl. Mám hrozně rád ten pocit, který lidem dá hudba a její tvorba. Lidé si zpívají v autě, ve sprše… Jenom muzika vám dá takový pocit.“