Jednou z opor Viktorie Plzeň je Pavel Malcharek. Dvaadvacetiletý fotbalista přišel do Plzně ze Slovácka jako útočník, zanedlouho se přesunul na pravý kraj zálohy a letos na jaře...

Jednou z opor Viktorie Plzeň je Pavel Malcharek. Dvaadvacetiletý fotbalista přišel do Plzně ze Slovácka jako útočník, zanedlouho se přesunul na pravý kraj zálohy a letos na jaře zakotvil na postu pravého obránce.

„Nakonec možná skončím v bráně,“ směje se Malcharek. Už ale vážně dodává, že v obraně hraje rád a ofenzivních úkolů si dosytosti užije i tam. „Dnešní moderní obránce má jezdit po lajně, což mi vyhovuje. Vždycky jen musím křiknout na Milana Petrželu, který hraje přede mnou, aby se zatáhl dozadu,“ vysvětluje.

Pavel Malcharek začínal s fotbalem ve třech letech v ostravských Vítkovicích. Aby ne, právě s Vítkovicemi jeho otec v roce 1986 vybojoval československý mistrovský titul. „Kvůli tátovi jsem s fotbalem vyrůstal odmalička. Co si pamatuju, jsem měl balon v ruce, nebo jsem byl s tátou v šatně. Bylo přirozené, že jsem začal hrát, jinak to ani nešlo,“ vzpomíná na své první fotbalové krůčky. A při nich byl samozřejmě největším rádcem Malcharek senior. „V žácích, dorostu i později jsem na tátovy rady hodně dal. Radil mi nejenom jak hrát, ale také co jíst, jak odpočívat a podobně,“ líčí mladý Viktorián.

Do Plzně se Malcharek dostal přes Vítkovice, Spartu a Slovácko. „Ve Vítkovicích jsem vyrůstal a v šestnácti naskočil do druhé ligy. Tehdy jsem šel hodně nahoru a přišly také různé nabídky ze zahraničí. Byl jsem na stáži v Liverpoolu nebo na testech v Hamburku. Nakonec to ani v jednom případě nedopadlo. Do Anglie byl tehdy problém s pracovním povolením a po Hamburku zase chtěly Vítkovice moc peněz.“ Talentovaný fotbalista tedy zůstal v Česku a zamířil do pražské Sparty. „Tady jsem strávil rok a půl a z té doby mám vlastně titul mistra ligy 2004 i Pohár ČMFS,“ konstatuje člen bronzového českého týmu z mistrovství Evropy devatenáctek v Lichtenštejnsku. „Ale jako své úspěchy to neberu. Vždyť jsem ve Spartě nehrál a příležitosti jsem se vůbec nedočkal. Bylo tam sedm útočníků, já byl nejmladší a jak se říká, ani jsem si nečuchl. Na angažmá v Praze bych proto raději zapomněl.“ To ve Slovácku, kam ze Sparty odešel, to bylo jinak. „Na Slovácko vzpomínám rád. Hrál jsem, byl tam pěkný stadion, výborní fanoušci i kamarádi, bylo to fajn.“

Do Plzně přišel Malcharek v roce 2007. „Jsem tu spokojený. Loni jsme skončili šestí, což byl výborný úspěch a povedl se nám i podzim. Teď se sice trošku nedaří, ale všichni věříme, že to zvládneme a zase skončíme nahoře,“ doufá Viktorián, který se v Plzni stal z útočníka obráncem.  „Je to podle mého hodně o tom, aby nám tam v příštím zápase spadl nějaký ušmudlaný gól. Dřív jsme dokázali šance proměňovat, teď nám tam nepadá nic.“

Malcharek se snaží po vítězných i prohraných zápasech vymazat fotbal z hlavy. „V létě chodím rád na ryby, v zimě si doma s přítelkyní pustíme film. Mám rád české filmy, pohádky i komedie. Jsem veselý člověk, rád se směju.“

Právě ryby jsou Pavlovou velkou vášní. „Skvěle se u vody odreaguju. Když jsem ještě hrál ve Slovácku, chodili jsme na ryby s Ferym Róthem. Můj největší úlovek je skoro metrový sumec, kterého jsem chytil na Velehradě,“ chlubí se a přidává k dobru úsměvnou historku od vody. „Chytali jsme s Filipem Rackem a už byla tma. Najednou za námi začalo něco hrozně funět. Fakt jsme se báli, Filip pořád opakoval,že je to divočák. Až za chvíli jsme zjistili, že to je ježek s mláďátky,“ usmívá se Malcharek.

Právě to, že v Plzni hrají Róth a Petržela, tedy bývalí spoluhráči ze Slovácka, nebo Adam Varadi, jehož zná z Ostravy i reprezentační devatenáctky, považuje Malcharek za velkou výhodu. „Vždycky je fajn, když  máte v týmu kamarády.“

Obránci Viktorie přirostlo k srdci i město Plzeň. „Bydlíme s přítelkyní na Skvrňanech. Máme rádi plzeňské restaurace, kam občas zajdeme na kafe nebo na večeři. A já mám ještě další oblíbené místo. Je to les za rybníkem Kameňák. Ten jsem poznal loni při zimní přípravě a teď vezmu naše dva psy, naložím je do auta a dojedu ke Kameňáku. Pak se jdeme procházet po lese. Mám strašně rád přírodu a baví mě jen tak poslouchat zvuky lesa nebo šumění vody.“

Malcharek se se svou přítelkyní zná už od základní školy. „Chodit jsme spolu začali asi v patnácti a od té doby jsme spolu. Dá se říct, že je to první a velká láska,“ přiznává. A jaký je Pavel doma? „Když jsem šel před lety do Sparty, musel jsem se osamostatnit.Takže umím prát, žehlit i vařit,“ podotýká fotbalista, který zvládne rajskou omáčku i svou specialitu, špagety s kuřecím masem, kečupem a sýrem. „Nejradši mám ale českou kuchyni. Kolínko, nebo knedlíčky s masem. Takové kalorické bomby ale můžu jenom občas, třeba při dovolené,“ krčí rameny.

Snů má Pavel Malcharek několik. Ten fotbalový je zahrát si anglickou ligu a zažít atmosféru desítek tisíc fanoušků na vyprodaných stadionech. „A pak sním třeba o dovolené v Karibiku. Představuju si úplně opuštěný ostrov, daleko od lidí…..“