Po Josefu nebergerovi, těpánu Havránkovi a Josefu Parláskovi přináíme dalí díl seriálu Mláde v dobrých rukách! V rámci něho vám představujeme éftrenéra přípravkových kategorií Jaroslava Kovaříka. Plzeňský rodák, který zároveň vyučuje na Západočeské univerzitě na Katedře tělesné výchovy a sportu, prozradil, jak se má v tréninku přistupovat k dětem, jak se vybírají hráči do těch nejmeních týmů a spoustu dalího.
Pane trenére, jak vzniklo spojení vy a fotbal?
Asi jako kadý malý kluk jsem se koukal na fotbal a chodili jsme ho hrát ven. Byla to nejdostupnějí hra, stačil míč, pár kluků a lo se na to. Já jsem ale původně byl házenkář, nicméně k tomu fotbalu mě to postupně táhlo, pokadé jsem si ho el za barák s klukama zahrát.
Jak jste se postupně ve fotbale, ale i v házené, prosazoval?
Ze začátku jsem se věnoval té házené, někdy od 3. třídy a do muů. Řada mých spoluhráčů v házené, a i kamarádů, přela k fotbalu. Já jel pořád souběně oba sporty. Jinak ale co se týče kariéry, tak ve fotbale jsem začínal v Rapidu Plzeň v ácích. Kdy jsem měl čas, el jsem na trénink, zahrát si zápas... Nicméně házená nějakou dobu převaovala, v ní jsem třeba hrál i extraligu dorostu. Co se týče fotbalu, kdy u konečně naplno zvítězil, tak jsem v nějakých 16-17 letech byl v muích Rapidu Plzeň. Dostal jsem nabídku jít to zkusit sem do béčka, klaplo to a za to jsem byl rád. To mi dalo do fotbalu nejvíce. Dostal jsem se do irího kádru áčka pod trenérem Bílkem, ale po jeho odchodu z Plzně u mé angamá zde postupně končilo. Nebyl jsem úplně výrazný hráč, musel jsem spíe makat. Řada hráčů byla ikovnějích. V týmu jsem se potkal třeba se současnými trenéry dorostů Pepou Parláskem, Ondrou imlem... Byl tam samozřejmě i David Limberský. Následně jsem si zahrál třetí ligu, divizi i krajský přebor.
Jaroslav Kovařík hrál v házené extraligu dorostu. V pozadí za ním je Filip Jícha, legendární český házenkář
Kdy poprvé vznikla mylenka na trénování?
Vzhledem k tomu, e jsem učitel, tak jsem si s tou mylenkou vdycky trochu hrál. Chtěl jsem učit hráče fotbal. První mylenka bylo jen takové přemýlení, udělal jsem si i trenérskou licenci. Přesun z hráčské kariéry k trenéřině byl definitivní v době, kdy mi Pepa Parlásek zavolal, jestli bych mu nechtěl dělat asistenta, protoe jsme si hodně povídali o fotbale, řeili to spolu. Rozhodnutí bylo rychlé a jsem za to dodneka velmi rád. Roky s Pepou byly velice fajn, byl jsem spokojený. Ze začátku jsem souběně vedl krouky malých dětí, na Rapidu jsem pomáhal s áky a tak dále. U dorostů jsem působil jako asistent, tým U18 jsem při zápasech vedl jako hlavní trenér.
Nyní jste éftrenérem přípravek. Celkem zajímavý skok, jak k tomu dolo?
Vdy, kdy trénujete nějakou kategorii, tak přemýlíte, jak se to dělá úplně dole, jak ti fotbalisté začínají. Mě to vdy zajímalo. Práce u dorostů mě obrovsky bavila, ale vdy chtěl trénovat i nejmení děti. Vyzkouel jsem si to v době, kdy jsem vedl nějaké krouky nejmeních fotbalistů, a viděl jsem čirou radost dětí, jejich váeň a lásku pro sport obecně. Chtěl jsem u toho být a vyzkouet si to. To, e přila nabídka být zde jako éftrenér, bylo fajn, protoe člověk můe své mylenky převádět jak na trenéry, tak potamo také na hráče. V neposlední řadě jsem navíc spoustu tréninků přípravek navtěvoval, protoe tam hraje můj syn. I tím to pro mě bylo jednoduí přijmout.
Co jste za tu dobu v té roli vypozoroval? Jak se má k dětem přistupovat, co třeba chcete po trenérech jednotlivých kategorií?
Základní věc, kterou chceme je, aby děti sport milovaly. Aby se na něj těily, aby to pro ně byla obrovská zábava. Musí to vnímat tak, e kdy nemají fotbal dva dny, tak jim chybí. Díky tomu se straně dobře s hráči pracuje. Důleitý je i vztah trenéra a hráče, který jej musí vnímat jako autoritu, následovat ho. Na trenéra se děti musí těit. Trenér dětem musí pomáhat v prvních krůčcích, protoe jim vytváří vztah ke sportu. Řada kluků se nestane profesionálími fotbalisty, to se povede jen těm nejpracovitějím a nejnadanějím, ale do budoucna je mé přání, aby kluci, kteří projdou mládenickými kategoriemi, zůstali u fotbalu nadále i na niích úrovních.
Z přípravkového věku do dospělého fotbalu je straně dlouhá cesta. Jak důleité jsou pro vývoj fotbalisty tyto nejmladí kategorie? Je třeba reálné, e někdo, kdo začne s fotbalem ve 12 letech, bude za pár let profesionální fotbalista?
Nechci říkat e to nejde, ale je to méně pravděpodobné. Můe to samozřejmě zvládnout kluk, který je pohybově nadaný z jiného sportu a má píli. U těch přípravek je ale příprava veobecná s prvky fotbalu nezastupitelná. Kluci pilují své dovednosti a mají určitý náskok oproti těm, kteří začínají déle. Fotbal v přípravkách musí být pro děti zábava, je to jako u dospělých práce, která nás baví, a třeba zábava po ní, to děláme straně rádi. Kdy hráči budou na tréninky chodit tak, e je to nebaví a chtějí to po nich rodiče, je patná cesta. To nastavení u malých hráčů je provází dál v kariéře. Vdy jsme říkali, e to je jako stavění baráku je třeba postavit dobře základy a postupně k tomu přidávat dál.
- Mláde v dobrých rukách 1: Josef neberger
- Mláde v dobrých rukách 2: těpán Havránek
- Mláde v dobrých rukách 3: Josef Parlásek
Přípravkové kategorie jsou od U6 do U11. Dokázal byste nějak shrnout, na co se v jednotlivých kategoriích dbá?
Je to rozdělené na starí a mladí přípravky. Kategorie U9, U10 a U11 trénují hodně podobně. Mají i společné tréninky, řada kluků si chodí zatrénovat i se starími, občas jsou společné tréninky. U meních kategorií, třeba U6, jsou děti, které přijdou z mateřských kol zkouet sport. Zde to je hodně vedené se zaměřením na pohybové hry, které se prolínají s fotbalem. Zde je to nejdůleitějí, úkolem trenérů je, aby dítě pro sport nadchli. V U7 a U8 se to pak musí nadále rozvíjet. Ve vech ročnících je to podobné. 6letý a 10letý hráč samozřejmě zvládne jiné věci a dle toho jsme na ně nároční. Co se týče dovedností a dalích věcí, tak pro přípravky je to podobné v kadém ročníku, protoe se snaíme rozvíjet hráčské schopnosti.
Jak moc velkou komplikací můe být současná doba, kdy koronavirová pandemie pozastavila společné tréninkové jednotky dětí?
To nám ukáe čas. Velká komplikace je to za mě v tom, e kluci se nevídají, nejsou spolu na hřiti, nesoutěí proti sobě. Co se týče tréninku, tak dostávají individuální plány. Fotbal je ale týmová hra, take je koda, e nemohou být pohromadě. Nedokáu úplně odhadnout, jak to na kluky dopadne, ale řadu z nich musím pochválit za to, jak trénují doma. Kdy nahlédneme do jejich obýváků, předsíní a podobně prostřednictvím videí, tak je skvělé, co pro ně rodiče dokáí vybudovat za arénky s brankama a tak dále. Doufám a věřím, e na svých dovednostech kluci pracují, ale jak říkám, v přípravkových kategoriích je velice důleitá hra. Já věřím, e brzy začneme trénovat a ve doeneme. Nemonost společného tréninku mezi námi můe vyvolat obrovské nadení a chu, a se do toho budeme moci vrhnout.
Jaroslav Kovařík (druhý zprava) na soustředění juniorky v inkovech v roce 2007
Jak se v přípravkových kategoriích sestavují týmy? Pomáhají k tomu projekty jako jsou Pláckové fotbálky, Pojďme se hýbat a sportovat s Viktorkou a dalí?
Viktorka je největím klubem v regionu, a tak se samozřejmě snaí shromaďovat malé a nadějné fotbalisty. Ve spolupráci s kluby z regionu se snaíme vytipovat hráče třeba pomocí společných tréninků. Naí snahou je prostřednictvím různých pláckových fotbálků a náborů dodat hráče dalím týmům, oslovit třeba ty, kteří chtějí hrát fotbal jen občas, a je jim to umoněno v meních klubech. Vzájemná spolupráce začíná probíhat, je ale třeba, aby se pořádně rozjela a uvidíme, jestli to bude přínosné jak pro nás, tak pro ostatní kluby. Nechceme obírat ostatní týmy o nejlepí hráče, chceme je vak alespoň vidět, sledovat jejich vývoj a časem u to bude na trenérech, jestli si hráče vyberou do akademie a potamo do svého týmu třeba v ácích.
Nae cesta, kterou se chceme vydat, je taková, e trenéři chodí trénovat do regionálních klubů. I my se snaíme dělat společné tréninky pro kluby. Někdy je to časově náročné, teď nám to navíc ovlivnila současná doba. Chceme jít ale tou cestou, aby děti měly rády fotbal, staly se klubisty a vlastně i fanouky Viktorky Plzeň.
Vrátíme se zpět k vám osobně. Máte nějaký trenérský vzor, idol?
Úplně jeden nemám. Vdy se snaím si od trenéra brát nějakou část, měl jsem jako dorostenec a ák spoustu trenérů, kteří nebyli slavní, jako ti nynějí. Kadý z nich mi ale do mé kariéry jak hráčské, tak trenérské něco přinesl. Vdy si na něj vzpomenu, kdy řeím nějaké situace. Snaím si brát to, co fungovalo na mě, v čem se trenér líbil mně, u čeho jsem si třeba řekl, e se mi líbil jeho přístup. Postupně to samozřejmě třídím vzhledem k tomu, co funguje v praxi a co ne. Samozřejmě sleduju i ostatní trenéry, jak fungují, ale hlavně z hlediska psychologie, jak vede hráče. To je někdy těké vyzjistit, protoe se hlavně řeí zápasová taktika a podobně. Nejdůleitějí je za mě vést hráče tak, aby za trenérem el, bral jeho metody a ve, co po něm chce.
Máte třeba oblíbený tým, kterému fandíte?
Samozřejmě nejvíce fandím Viktorce. Ale jinak je doma vdycky boj, protoe sledujeme anglickou ligu a syn fandí Wolverhamptonu. Já fandím Manchesteru United.
Co děláte jetě mimo fotbal?
Jsem odborný asistent na vysoké kole na Katedře tělesné výchovy a sportu. Učím badminton, futsal, fotbal a zimní sporty lyování a snowboarding. Času u je samozřejmě méně, take se člověk těí i domů na rodinu. Nedělat fotbal je ale velmi těké, vesměs ho dělám celý den.
A kdy si úplně odmyslíme sport?
Samozřejmě se věnuji rodině. Jinak se velmi rád starám o zahradu. Hodně jsem se věnoval i pěstování bonsají, jene to také bere hodně času, take jsem to musel trochu zkrátit. Kdy je čas, tak si rád přečtu dobrou kníku. Mám rád historické kníky, romány, věci z války... Ideální je, kdy to je podle skutečné události. Hodně rád jsem si četl kníky o Římu.
Dalí fotka ze seriálu z hráče Viktorky trenérem neminula ani Jaroslava Kovaříka