Úsměvy archivu

Co všechno se může stát

Viktorii pomáhaly k bodům i kontumace

I tak to ve fotbale bývá, že k bodům pomůže i kontumace. Vždy když soupeř poruší platné normy a řády. Připomeňme si čtyři případy, kdy plzeňské Viktorii bylo do tabulky připsáno kontumační vítězství 3:0. Nutno dodat, že to vždy bylo po zásluze. Dvakrát to znamenalo body prvoligové a dvakrát druholigové. První příběh je z roku 1934 a ten poslední z roku 1993. Dělí je od sebe devětapadesát let.

V sezoně 1934 - 1935 si Viktoria vedla v první lize znamenitě a vybojovala si dokonce účast ve Středoevropském poháru. V říjnu čtyřiatřicátého roku po stříbrném MS v Itálii přijíždí do Luční ulice pražští Bohemians. Viktoria je na druhé příčce tabulky, klokani na šesté. Plzeň sahá po zasloužené výhře, je lepším celkem a tři minuty před koncem vede 2:1. Je vyloučen hráč Bohemians Stejskal, ale hosté se s verdiktem nechtějí smířit. Obklopí rozhodčího, cloumají s ním, uráží ho, a tak sudí ukončí zápas. Trestem byla kontumační prohra Pražanů. A jak to vypadá na konci soutěže? Bohemians z předposledního místa poprvé v historii sestupují a Viktoria končí na čtvrté příčce. Zároveň se začíná připravovat na slavný turínský Juventus.

Druhý příběh kontumačního utkání je starý téměř let padesát. Na podzim roku 1966 bojuje Škodovka pod vedením trenéra Vlastimila Chobota ve druhé lize o postup mezi elitu. V prvním kole doma porazí 2:1 Čelákovice a ve druhém kole cestuje na horkou půdu do Mostu. Hraje se 1:1 a hodiny ukazují 68. minutu. František Čaloun chytá prudkou ránu a nasazuje s míčem v náručí k efektnímu kotoulu. Kopačka mosteckého Mádra však nemilosrdně kosí plzeňského gólmana k zemi.

Mádr utíká dál, cítí vinu, chce se "oběsit," ale síťoví branky takovou vinu neunese. Celá branka, tyče a břevno se hroutí a padá dozadu. Mádrovi je adresováno vyloučení, Čalouna odváží sanitka a sudí Nikl dává pořadatelům patnáct minut na opravu branky. Na trávníku se rozcvičuje náhradník Jiří Hop, ale pořadatelé branku ani náhodou opravit nestihnou a utkání je předčasně ukončeno. Mostečtí chtějí nový zápas, na STK argumentují tím, že stadion není jejich, ale města. Pražská vrchnost je však neoblomná a podle řádů duel kontumuje 3:0 ve prospěch Škodovky. V Plzni se radují i po skončení druhé ligy: pětibodový náskok v čele znamená po čtyřech letech návrat mezi elitu Československa.

Rovněž další příběh je druholigový. V létě 1980 Škoda sestoupila po osmi letech z první ligy. Parta J. Čalouna, Formana, Sloupa, Kopřivy, Paula, J. Šilhavého, Chvojky, Rejdy, Sokola, Dvořáka a dalších se chtěla rychle vrátit. Poměrně dobře hrála celý podzim a před posledním kolem byla v tabulce třetí. Do Luční, kde se tenkrát hrálo, přijely čtvrté České Budějovice, ale diváci nakonec nic neviděli. Proč?

Rozhodčí Bílek při kontrole registrací zjistil, že z mužstva hostů může nasoupit jen šest hráčů, ostatní měli propadlou lékařskou prohlídku, která tehdy byla povinná. Potřebných sedm hráčů Budějovičtí k dispozici neměli, a tak se zápas nehrál. Diváci stáli dvakrát frontu u pokladen: před nesehraným duelem, a když jim pořadatelé vraceli vstupné. Pražská vrchnost rozhodla podle očekávání. České Budějovice dostaly pokutu a Plzeň vyhrála kontumačně 3:0. K postupu to však stejně nestačilo, nakonec skončila až třetí.

Poslední příběh kontumace je možná ještě v živé paměti. V roce 1993 postupuje obnovená Viktoria Plzeň do první ligy a nevede si v ní špatně. V devátém kole zajíždí do moravské vísky jménem Drnovice. Mužstvo ve složení M. Čaloun - Janota, Slabý, Bečka, Susko - Drahorád, Šámal, Diepold (Šamberger), Skála - Švejdík, Heřman (Tesař) hraje od 4. minuty bez vyloučeného Bečky a po třech gólech Poštulky prohrává na zeleném trávníku 0:3.

Za pár týdnů je však u zeleného stolu výsledek kontumován ve prospěch Viktorie 3:0. Co se stalo? Drnovičtí borci Prokop a střelec tří gólů Poštulka požili stimulační látku nikethamid, trenér Dejmal jim údajně podával jakési "karamelky," a za doping se tvrdě trestalo. Kromě kontumace vyfásli oba hráči pokutu 50 000 korun i distanc na dva roky. Viktoria skončila nakonec v lize na páté příčce.

Jak Bešťák pokousal Goloba

V roce 2011 devadesátiletý Josef Šnajdr byl vynikajícím záložníkem, či středním útočníkem plzeňské Viktorie. Zahrál si i za Zlín, Hulín, divizní Rokycany, plzeňskou Olympii, ale nejkrásnější léta prožil v Luční ulici. V osmačtyřicátém roce skončil dokonce s Viktorií v jednokolové neoficiální první lize na druhém místě za Slavií Praha se stejným počtem bodů.

Všichni ho znají pod přezdívkou "Pérák." Vypráví, jak k ní přišel. "Tak mi začali říkat v Rokycanech, kde jsem v roce 1943 za války hostoval. Tehdy tam nějaký odbojář dělal sabotáže proti Němcům, uměl výborně skákat a měl přezdívku Pérák. No a já výborně skákal na hlavy, tak na mě při hře někdo vykřikl Pérák a už mi to zůstalo."

Šnajdr - Perák zažil na hřišti i spoustu legrace. Sám říkal potom, že dnes je jí málo, často se hraje o body jako o život a hráčům chybí uvolnění. Ve vrcholových i nižších soutěžích. "To za nás to bylo lepší. Často jsme se smáli i na hřišti, což je dnes naprosto nevídaný jev," srovnává bývalý hráč fotbal ve své a naší dnešní době.

Na sklonku čtyřicátých let hrál v první lize za pražské Bohemians Jugoslávec Golob, který byl výborným kanonýrem. V sezoně 1946 - 1947 nastřílel šestnáct gólů a v následujícím ročníku se trefil dvanáctkrát. Při vzájemných duelech se borci Viktorie jeho střelecké schopnosti samozřejmě snažili eliminovat.

"Hráli jsme v Praze a o střelecké hrozbě Jugoslávce jsme věděli. Televize sice ještě nebyla, ale všechny noviny ho vychvalovaly.Nějaké velké osobky se sice v té době nehrály, ale pozor jsme si na něj dávali," vypráví Pérák a s úsměvem na rtech pokračuje. "Najednou na vysoký míč skákali Jarda Bešťák a právě Golob. Oba po souboji upadli na zem a Bešťák naprosto nečekaně kousl Jugoslávce do nohy. Ten se hrozně rozčílil, ale protože uměl špatně česky, běhal za rozhodčím a na kousnutí ho upozorňoval slovy: haf, haf, haf... A my se váleli po hřišti smíchy," vypráví o historce staré čtyřiašedesát let Josef Šnajdr.

Trenér Kuželík se bál v Košicích a řádil v Žilině

Na rozhraní čtyřicátých a padesátých let vedl tehdejší Škodu v první lize zkušený trenér Jan Kuželík, příliš nemilující teorii, naopak praktik každým coulem. "Celostátní mistrovství," jak se první liga nazývala se podle sovětského vzoru hraje systémem jaro - podzim a na utkání v Košicích v roce 1949 po letech rád vzpomínal Šnajdr - Pérák.

"V ochozech košickéhostadionu bylo 10 000 diváků, příjemně naladěných a očekávajících vítězství svého mužstva. Jenomže se hra nevyvíjela podle představ publika, ani podle představ hráčů Košic. Nám se dařilo i nad naše vlastní očekávání a celou první půli jsme vedli 1:0." To v Košicích nebylo zvykem, aby domácí prohrávali, a navíc s nějakou Plzní. Však také po přestávce přišel podle Péráka na hřiště uragán. "Už nás nepustili ke kloudné akci a odolávali jsme jejich tlaku s vypětím všech sil."

A právě v závěru mohl významně zasáhnout do dramatického děje plzeňský trenér. "Tenkrát trenéři neměli vymezená území, mohli stát třeba i za bránou. Tak se Jeňa Kuželík postavil za bránu, kterou střežil Emil Folta a sleduje hru. Tu už Košice hráli jen na naší půlce. Stoje u brankové tyče, dával hráčům pokyny, ale ti ho v zápalu boje vůbec neslyšeli. Jen Emil Folta na ně mohl reagovat," vzpomíná Josef Šnajdr.

Pár minut před koncem se to stalo. Naprosto komická situace. "Jeden z protihráčů se dostal k míči a podnikl nenadálý útok. Přímo po křídle a rovnou k šestnátce. Vyrazil na něj Vašek Svoboda, ale nezaszavil ho. Tak Jeňa velí Emilu Foltovi: Vyraž! Ten vyrazil, ale asi dva metry před útočníkem sklouzl a posadil se na zadek. Útočník se zalekl a místo, aby Foltu klidně obešel, kopl do míče ve směru na branku nepodařeně, míč zavadil o ležícího Foltu a pomalu se kutálí na prázdnou branku. Kuželík, opřen o tyč, se jal svou pravou nohou míč vykopnout. A jak tak naprázdno kopne do vzduchu, míč se do branky dokutalil, zastavil se hned za brankovou čárou a bylo vyrovnáno," líčí drama a zároveň komedii Josef Šnajdr.

Diváci jásají, nakonec berou remízu 1:1 a plzeňští borci jsou hodně smutní. Tak málo chybělo k vítězství. Opět Pérák: "Když jsme přišli po zápase do kabiny, spustili jsme na Kuželíka: Vy jste pěkný hrdina! Kdybyste měl zájem o naše vítězství, tak jste ten balon mohl desetkrát vykopnout. Kuželík chvíli mlčel a pak odpověděl: Kluci, všude na světě bych to udělal, ale tady v Košicích ne. Když jsem se podíval do hlediště, jak diváci jásají a bouří, tak jsem dostal strach, že bychom z Košic neodjeli."

O dva roky později v roce 1951 hraje Škodovka v Žilině a opět probíhá tuhý boj, na který Josef Šnajdr vzpomíná. "V první čtvrthodině jsme vstřelili nečekanou vedoucí branku, ale potom jsme se víc bránili. Při jednom výskoku se srazil Karel Süss (nejstarší) s protihráčem a ošklivě si natrhl obočí. Silně krvácel, skoro neviděl a tak pomalu kráčí k postranní čáře. Tam už na něj čeká Jeňa Kuželík a otcovsky povídá: Kampak, kampak, Karlíčku? Süss odpoví: Podívejte se, jakou mám ránu! Kuželka na to: Prosím tě, kdo ti to nakukal, vždyť tam nic nemáš! Koukej mazat zpátky! A tak Karel šel. Když se podíval v poločase do zrcadla, omdlel. A chvíli trvalo než ho dali dohromady," vzpomíná Pérák.

Ale to ještě nic nebylo, po přestávce se teprve děly věci! "Stále překvapivě vedeme 1:0. Do konce chybělo snad deset minut a na hřiště padla hustá mlha. Žilinští do nás marně bušili ze všech sil a tak Stalmašek, jejich levé křídlo, využil, že pro mlhu nebylo vidět, popadl míč pod paží a jako v ragby se hnal na naši branku. Z mlhy se vynořil jeden z našich beků, který situaci zaregistroval, Stalmaška dohonil a míč mu v běhu rukou vyrazil a odehrál. Rozhodčí to vůbec neviděl," líčí komickou situaci Josef Šnajdr.

A čtyři minuty před koncem přichází vyvrcholení mače. "Žilina kopala už asi patnáctý roh. Míč se snášel přesně na Benediktovu branku. Honzík vyskočil, bravurně si stáhl merunu na hruď, možná pro efekt padl, míč maje ve svých rukách, tak trochu natahoval čas. Hráči Žiliny si mysleli, že si vyrazil dech. Tak k němu přiběhli a tahali ho za nohy za branku. My jsme nelenili, tahali jsme ho za ruce do hřiště a najednou jako v pohádce, kde se vzal, tu se vzal Jeňa Kuželík a skočil rovnýma nohama na Honzíka. V nepřerušené hře. Po delším tahání a dohadování sudí zápas ukončil a my slavně vyhráli 1:0," směje se ještě po letech Pérák.

Podle něj měl ještě příběh pointu. "Honzík Benedikt měl nalomená dvě žebra a po zápase si povzdechl: Když jsme padl, nebylo mi nic, a když jsem vstal, byla žebra zlomená."

"Pejsek" Beránek dvakrát nepřestoupil do Sparty

Již z fotbalového nebe shlížející František Beránek, zvaný "Pejsek" byl rodákem ze Sulkova, kde poprvé začal kopat do míče. V patnácti přestoupil do Škodovky, s dorostem vybojoval titul mistra republiky a hrál za lvíčata Československa. V jejich záloze nastupoval v šestapadesátém třeba s Andrejem Kvašňákem a společně dovedli naši mladou reprezentaci k výhře nad Maďarskem 3:1.

Krásné roky strávil na vojně v barvách Tankisty Praha. V útoku s reprezentanty Pazderou, Kadrabou, Dolinským, Pospíchalem, další rok v záloze například s Kosem a v jedné šatně sedával i s pozdější plzeňskou oporou Zdeňkem Böhmem. "Byla to štědrá doba pro vojsko. Mohli jsme trénovat každý den, jezdili jsme do ciziny," vzpomíná. Vrátil se do Plzně, se kterou v roce 1961 postoupil do první ligy. V roce 1964, ve třiceti letech, odešel jako hrající trenér do Líní a skoro s nimi postoupil do divize. "Měl jsem v mužstvu pět pilotů, to se divize hrát nedala, tak jsme to na hřišti pustili Petřínu," přiznal po čase.

Za Petřín si potom sám divizi zahrál, ale vrátil se do Škodovky a hrál třetí ligu za béčko. Mezitím si udělal trenérský kurz a jedenáct let vedl ligový dorost Škodovky. "Trénoval jsem oba Šilhavé, Korejčíky, Vaška i Víťu Lavičku, Kalabuse, Vašáka... Takový Pavel Korejčík byl v dorostu nejlepší v republice, ale později talent promrhal."

Ve dvaaosmdesátém však musel ze Škodovky odejít, protože sekretáři pražské Sparty ukázal, kde bydlí v Plasích Víťa Lavička, a tak prý pomohl jeho přestupu do Sparty. "Víťovi jsem říkal: Rozhodni se sám. Máš tady rodiče, děvče, ale za sebe říkám: Podepiš a jdi do Sparty, protože je před olympiádou v Los Angeles a tam se už v životě nedostaneš," vzpomínal František Beránek na chvíle, které nastartovaly kariéru pozdější sparťanské opory a dnešního výborného trenéra.

Populární "Pejsek" sám mohl do slavné pražské Sparty přestoupit dvakrát. Když mu bylo osmnáct, sparťanští lanaři o technického a rychlého ofenzivního borce velmi stáli. "Podepsal jsem jim přestupní lístky a ještě než došlo ke schválení přestupu, hrál jsem za ně asi šest zápasů a dal nejvíc gólů. V té době dělal sekretáře ve druholigové Škodovce Václav Svoboda, chytil mne a říkal: Potřebujeme tě na derby s Lokomotivou. Sehraješ tenhle zápas a potom tě pustíme do Sparty. Jako mladík jsem ještě neznal fotbalové zákony, a tak jsem souhlasil. Další moje návštěva na Spartě byla už jen formalita. Řekl jsem, že jsem hrál mistrák, oni se začali chytat za hlavu, protože v té době se nesmělo přestupovat v době soutěže. A bylo po všem."

Podruhé měl jít do Sparty po vojně. To ho však od rudého dresu odradila láska k matce. Pochází totiž z dvanácti dětí a chtěl být doma u rodiny. Později i trochu litoval: "Kdybych přestoupil, hrál bych pořád první ligu a ve dvaašedesátém roce mohl být třeba s reprezantací i na mistrovství světa v Chile..."

Mladík Mysliveček v roli instruktora autoškoly

Do tehdejšího plzeňského Spartaku přišel z vojny v Domažlicích ve třiašedesátém roce. Jedenadvacetiletý Jaromír Mysliveček byl bojovníkem, který na hřišti sice nepředváděl oslnivé technické kousky, ale byl to dříč a univerzál k nezaplacení. Ve Štruncových sadech právě začínalo čtyřleté druholigové období a úkolem postoupit se zabývalo několik trenérů. Až se to podařilo Vlastimilu Chobotovi v sedmašedesátém roce.

Už před tím hrál tým z města piva výborný fotbal, jen měl ve finiši vždy trošku smůly. Borci jako Fr. Čaloun, Vacín, Kasík, Mudra, M. Štrunc, St. Štrunc, Lopata, Bohatý, Böhm, Silnický, Svidenský a další dokázali na stadion přilákat i ve druhé lize desetitisícové návštěvy.

Dohromady tvořili výbornou partu, která zažila spousty legrace a komických příhod. Trénoval je bývalý výborný plejer Gustav Moravec a právě k jeho osobě a Jaromíru Myslivečkovi se váže jedna z nich. "Trenérovi bylo tehdy něco přes padesát let o oženil se s hodně mladší ženou, myslím, že ji bylo sedmadvacet. A dost na ni žárlil. Mezi námi hráči to bylo terčem poznámek, ale ty trenér samozřejmě nesměl slyšet," vzpomíná po letech Jaromír Mysliveček.

"A jednou nastal významný okamžik. Gusta koupil své mladé ženě nové auto. Protože sám neměl řidičák, potřeboval, aby ji někdo naučil jezdit. A k tomuto veledůležitému úkolu si vybral mě. Řídit jsem uměl, ničeho jsem se nebál. Jedna lekce proběhla na letišti, ale na velkém prostoru neměl trenér svoji ženu pod kontrolou, tak rozhodl, že budeme jezdit u jejich domu," pokračoval Mysliveček.

"Bydleli v činžáku u papírny a měli jsme jezdit na place za domem. Objeli jsme dva okruhy a najednou moje svěřenkyně říká: Já musím domů, manžel asi spadl. Vůbec jsem nechápal, o co jde, ale potom mi to vysvětlila. Na plac, kde jsme jezdili, se dalo z jejich bytu dívat jen z malého špajzového okénka, a protože bylo na našeho trenéra umístěné příliš vysoko, postavil si z několika konzerv dva takové vyšší sloupky, na ně dal prkénko a z provizorní lavičky ve stoje sledoval jestli snad v autě neprovádíme něco nekalého. No, a jak se tak natahoval, sloupky z konzerv povolily a trenér se z výšin zřítil směrem k podlaze."

Samozřejmě, že komická příhoda měla ještě dohru. Druhý den přišel trenér Moravec na trenink s dost odřeným čelem, naraženou rukou i nohou a hodně rozčileným hlasem instruktora Myslivečka pokáral: "Co si myslíš, ty cucáku? Místo aby jsi moji ženu naučil řídit, dokonale jsi zřídil trenéra. Podívej se, jak vypadám!" A v kabině bylo dlouho veselo.

Trenér Chobot ztrestal pivní dýchánek

Alkohol škodí sportovcům a tím i vrcholovým fotbalistům. I ve stoleté historii Viktorie byly případy, kdy borcům zachutnalo pivo a bylo zle. Chybovati je však lidské a v městě Plzni je tradicí konzumovat výborné místní pivo. Vyprávějte to však trenérům. Píše se rok 1968, je jaro a Škodovka v roli nováčka bojuje o záchranu v prvoligové společnosti.

V květnu přijíždí do Štruncových sadů pražská Slavia. Škodovácký tým před rekordní návštěvou 30 000 (!) diváků nastupuje ve složení Fr. Čaloun - Vacín, Plass, M. Štrunc, Bakič - Mysliveček, Michálek - Süss, Herbst, Kamír, Segmüller a dává favorizovaným Pražanům náležitě zabrat. Ti neví kam skočit. Segmüller posílá Škodovku do vedení a už to vypadá, že všechny body zůstanou v Plzni. V posledních minutách však Lukáč s Hamárem otáčí výsledek, Slavia vítězí 2:1 a v městě piva je velký smutek. Tak velký, že je třeba zapomenout právě někde u piva.

Čtveřice plzeňských borců ve složení František Čaloun, Václav Kamír, Miloš Vacín a Robert Segmüller poruší po utkání v pondělí životosprávu, je podrestána oddílovou distancí a pokutou. Přestože patří do základní sestavy. Alespoň tak celou záležitost popsal dobový tisk. Na tehdejší dobu docela barvitě a s výstrahou.

Ale jak to bylo dopravdy? Na to vzpomíná legendární brankář František Čaloun. "Zklamání po porážce bylo velké, vždyť jsme byli jen kousek od výhry. Navíc jsem právě slavil třicáté narozeniny. Zdrželi jsme se v restauraci Spartak, která tehdy byla v tribuně na stadilonu. Žádná velká pijatika to ale nebyla. Každý z nás vypil tak dvě ař tři piva. Najednou se tam objevil doktor Maloch, který byl tehdy ve výboru a vyhmátl nás. Zřejmě to na nás někdo oznámil." Další průběh události byl tak trochu komický. "Odvedl nás z restaurace do prostor klubu a tam jsme museli dýchat do trubiček, které používali policajti. Samozřejmě, že jsme nadýchali," říká František Čaloun, který letos v květnu oslavil třiasedmdesáté narozeniny.

Trest se dostavil druhý den, když provinilci přišli na trénink. "Ve středu se měla hrát liga v Praze s Duklou. Celé mužstvo se speciálně na tento zápas připravovalo. Kromě nás čtyř. My jen běhali a dostali pořádně zabrat. Trenér Vlastimil Chobot nám oznámil, že máme oddílový distanc a ještě k tomu dostaneme pokutu. Na její výši si už nevzpomínám, protože odměny za fotbal byly malé," tvrdí po letech František Čaloun.

Čtveřice hříšníků, která byla z mužstva vyřazena, si přesto utkání na pražské Julisce nenechala ujít. "V té době jsem měl trabanta. Tak jsme se všichni čtyři do něj nasoukali a uháněli ku Praze. Tehdy ještě dálnice nebyla, jeli jsme po staré silnici a v Berouně byly dole závory. Zastavili jsme a hned za námi autobus plný fanoušků Škodovky. Okamžitě nás poznali, a pokud neminul vlak a závory nešly nahoru, poznámky, jako třeba Heleje opílky, nabraly konce. Byli jsme tak vlastně potrestáni potřetí," směje se František Čaloun.

Na Dukle chytal Jiří Hop, Plzeň vedla gólem Jozefoviče 1:0, ale vojáci to potom roztočili: Bendl, Standa Štrunc a Nedorost zařídili výhru Pražanů 3:1. Škodovce potrestaní borci totiž hodně chyběli. V dalším utkání doma s Teplicemi se potřebovalo vyhrát, a tak i přísný kouč musel povolit. Čtveřice hříšníků byla omilostněna a až na Vacína nastoupila v základní sestavě. Ani to však nestačilo, Bičovský rozhodl o vítězství Teplic 1:0 a Škodovka v roli nováčka nakonec ligu opustila.

Cucák Plass byl v Košicích nejlepší

Že hráč urazí rozhodčího, to se při hře často stává. Takový borec bývá po zásluze oceněn kartičkou barvy červené. Ale, že by rozhodčí naopak urazil hráče? To je jev dosti neobvyklý, ale i ten se před lety stal. Dokonce na naší prvoligové scéně. A terčem urážky byl novopečený reprezentant Československa František Plass!

Vraťme se opět do jara roku 1968, kdy Škodovka střádá bodíky k záchraně. Doma porazí Žilinu 2:0 a v dalším kole jede do Košic k těžkému duelu s VSS. Domácí jsou na čvrté příčce a všichni je pasují do role velkého favorita. Fanoušci i sdělovací prostředky. Plzeňáci však tuší, že by na horké košické půdě mohli něco získat.

Sestava Fr. Čaloun - Vacín, Plass, M. Štrunc, Mudra - Mysliveček, Kamír - Michálek, Süss, Segmüller (62. Jozefovič), Sudík také odvádí skvělou práci a hvězdnému útoku domácích Boroš, Strausz, Scherer, Daňko nedovolí téměř nic. V samotném závěru však dochází ze strany hlavního sudího Jursy k "zářezu."

Vzpomíná tehdejší záložník Jaromír Mysliveček: "Do konce chybělo pár minut a do našeho vápna šel dlouhý centr. Byli jsme tam srovnáni snad všichni hráči obou mužstev, chtěli jsme ubránit bod, domácí naopak vstřelit vítězný gól. Míč se snesl do vekého chumlu, někdo z Košických zařval: ruka a sudí po zapískání ukázal na penaltu. To byla velká nespravedlnost, protože nikdo z nás rukou nehrál. Všechny nás to rozpálilo do běla."

Plzeň se s verdiktem nechtěla smířit, obklopila rozhodčího a chtěla rozhodnutí zrušit, což se samozřejmě nestalo. "Byli jsme všichnu stašně rozčíleni a Jursu jsme po hřišti naháněli. Hlavně Franta Plass, který hrál výborný zápas a v roli kapitána chtěl aby rozhodčí penaltu odvolal," vzpomíná Mysliveček. Nařízenou penaltu proměnil Adolf Scherer, který ve dvašedesátém na MS v Chile třemi góly prostřílel naší reprezentaci cestu do finále proti Brazílii.

Škodovka nakonec prohrála 0:1, ale tím utkání neskončilo. Pomezní rozhodčí Fabšo napadl plzeňského kapitána po závěru zápasu slovy: "Takoví cucáci nepatří do národního mužstva." Tehdy čtyřiadvacetiletý František Plass hrál celé jaro ve skvělé formě. Už v zimě byl s reprezentací na přípravném chilském zájezdu a před inkriminovaným košickým mačem se dostal do nominace na mezistátní utkání s Jugoslávií.

To československý výběr pár dní po košickém incidentu vyhrál 3:0 a plzeňský stoper patřil k nejlepším borcům na bratislavském trávníku. Stejně jako v dalším vítězném jarním utkání s Brazílií (3:2). Košické VSS ale tehdy trénoval Štefan Jačianský, uznávaný to odborník a toho času asistent reprezentačního kouče Jozefa Marka. Po utkání s Plzní na tiskovce rezolutně prohlásil: "Daleko nejlepším mužem na hřišti byl plzeňský Plass." Samozřejmě, že pomezní sudí pravdu neměl.

Škodovka si oficiálně stěžovala na pomezního Fabšu i hlavního arbitra Jursu, ale bylo to, jako kdyby si stěžovala někde na lampárně. "Tenkrát se hodně přiostřovaly vztahy mezi Čechy a Slováky. Ta stížnost vůbec šanci na úspěch neměla, byla smetena se stolu. Trojice rozhodčích byla ze Slovenska," tvrdí po letech Jaromír Mysliveček.

Sám má na nešťastné utkání v Košicích nepříjemnou a hodně bolestivou vzpomínku. "Právě Scherer mi v jednom ze soubojů zlomil nos. A já trpěl nejen na hřišti, ale i potom. V Košicích mi zranění prakticky neošetřili, tak jsem bolestná muka prožíval v letadle a potom cestou až do Plzně. Teprve doma jsem se dočkal odborného ošetření," tvrdí Jaromír Mysliveček.

První červenou kartou u nás obdržel Ivan Bican

Že ve hře zvané fotbal existují červené a žluté karty ví dnes každé malé dítě. I fakt, že karta barvy červené znamená vyloučení ze hry, a barvy žluté napomenutí, je znám každému. Ale kdy byly katry u nás zavedeny a kdo měl to "štěstí," že obdržel tu premiérovou červenou, tak o tom se dnes už ví pramálo. Karty rozhodčích byly u nás zavedeny v lednu roku 1971 a historicky první prvoligovou červenou kartu dostal Ivan Bican, hráč Škody Plzeň! Nevěříte? Fakta hovoří jasnou řečí.

Tehdejší předseda komise rozhodčích Miroslav Hloušek na zavedení karet po letech vzpomínal: "Ano, zavedl jsem je já. Byl proti tomu obrovský odpor. I ze strany místopředsedy UEFA Václava Jíry. Možná proto, že samotná UEFA ještě tehdy karty ve svých soutěžích nezavedla. Není divu, že se kluby jejich zavedení bránily. Když karty nebyly, dalo se hlavně napomenutí všelijak zmanipulovat, prostě říci, že to nebylo napomenutí, ale jen domluva, upozornění. Já ale šel za kartami důsledně a nakonec jsem je prosadil," tvrdil funkcionář.

A jak to bylo s Ivanem Bicanem? V sezoně 1970 - 1971 je Škoda Plzeň opět prvoligovým nováčkem a přezimuje na ostudném posledním místě. První jarní kole hraje v dalekých Košicích s VSS, které nahání čelo tabulky. Plzeňský tým ve složení J. Čaloun - Sudík, M. Štrunc, Knebort, Pleško - Süss, Plass (78. Michálek), Bican - Medřický (66. Hoffmann), Bartoš, Ziegler však hraje na težkém terénu velmi dobře. Po půlhodině hry proměňuje Ziegler penaltu a Škodovka vede 1:0. Po obrátce přichází velký nápor favorita, v 55. minutě Hoholko vyrovnává a dvacet minut před koncem střílí týž hráč vítězný gól VSS.

A v 74. minutě ukazuje rozhodčí Kardaš červenou kartu údajně za vzájemné napadení Ivanu Bicanovi z Plzně a čerstvému reprezentantovi Československa Jánu Pollákovi z Košic. A první ji uviděl plzeňský plejer. "Na ten zápas si vzpomínám, i na ten karetní moment. Pollákovi jsem čistě vypíchl míč a on mě vzápětí kopl do kolena po odehrání míče. Správně měl hřiště opustit jen on, ale rozhodčí se bál vyloučit jen samotného miláčka košického publika, tak jsme červenou viděli oba. Nejdřív ji však ukázal mně. Že to byla první červená v historii ligy, to jsem tehdy nevěděl," přiznal po letech Ivan Bican.

Rozhodčí Kardaš si však po vypjatém duelu uvědomil, že kartami nešermoval zrovna příliš spravedlivě. "Sudí s námi letěli zpět. Na letišti v Košicích a při letu do Prahy se mně i našim funkcionářům několikrát omlouval, že si nemohl dovolit vyloučit jen Polláka, musel jsem s ním jít ven i já. Cítil jsem tehdy velkou nespravedlnost," tvrdí Ivan Bican, tehdy dvadvacetiletý borec.

Disciplnárka kupodivu vše řešila s citem a plzeňský hráč vyfásl jen čtrnáctidení podmíněný trest a v dalším utkání mohl nastoupit. Letos třiašedesátiletý Ivan Bican patřil ještě dlouho k oporám plzeňských barev. Tehdy cítil křivdu, na rozhodčího se zlobil, ale kdyby muž v černém kartu červené barvy nevytáhl, neudělal by historický zápis v knize kuriozit, což by pro něj byla velká škoda.

Šok! Dorost Škodovky porazil národní výběr

Kdy se přihodí, aby nejlepší fotbalisté republiky, reprezentační mužstvo, podlehli dorostencům klubového mužstva? I takovou událost více než stoletá historie Viktorie zaznamenala. Na jaře 1972 se Evropa připravuje na své mistrovství v Belgii, kde bude Československo chybět, ale přesto si naplánovalo na duben oficiální mezistátní utkání s Lucemburskem, jehož pořadatelství svěřila pražská vrchnost Plzni. Pro město to má být svátek, protože fotbalové akce tohoto druhu jsou zde ojedinělé.

Mezistátní duel je na programu ve středu 26. dubna, ale ještě dva dny před ním, v pondělí 24. dubna si to rozdají ve Štruncových sadech proti Československu dorostenci Škodovky. Československo nastupuje ve složení Viktor (Červeňan) - Dobiáš, Mareš, Luža, Pivarník (Táborský) - Móder, Plass, Kuna - Ternényi, Petráš, Ján Čapkovič. Co hráč, to výrazná osobnost. Mimo jiné, šest hráčů starovalo před dvěma roky na MS v Mexiku a čtyři získají za čtyři roky v Bělehradě titul mistra Evropy.

Přípravné utkání ale skončí senzací: Škoda Plzeň dorost - Československo 1:0 (0:0). Celostátní deníky se o duelu příliš nezmiňují, zaznamenají jen výsledek, trochu podrobněji informuje čtenáře druhý den jen plzeňská Pravda. "Oba brankáři reprezentantů Viktor a ve druhém poločase Červeňan měli víc práce než brankář Franče, gólman Plzně. U hráčů, kteří nás mají reprezentovat, jsme postrádali pohyblivost, o systému se nedá hovořit a střelba byla pro ně velkou neznámou," nebral si novinář servítky k výkonu reprezentantů.

Pro plzeňské mladíky měl však jen slova chvály. "Trenér bojovně naladěných dorostenců Fuja poslal ve druhém poločase na hřiště šest hráčů z dorosteneckého béčka Škodovky, čímž měli mít reprezentanti proti sobě velmi slabý celek, ale přesto si nevynutili převahu. Naopak tři minuty před koncem dorostenec Student překonal Červeňana, když míč vyslaný z velkého vápna k pravé tyči skončil v síti a vzápětí měl obrovskou šanci Schejbal, když šel úplně sám na branku a tutovku neproměnil," uvedla Pravda v úterý, den před mezistátním utkáním.

Reprezentanti přípravné utkání odchodili, přesto je však trenér Ladislav Novák neodsoudil. "Účelem zápasu bylo, aby se hráči seznámili s terénem. Zklamala mě střelba a to zvláště z dvaceti, až pětadvaceti metrů." V samotném mezistátním střetnutí Československo nad Lucemburskem zvítězilo bez problémů 6:0. Do historie Viktorie se tato událost významně zapsala hned dvakrát. V Plzni se hrál oficiální mezistátní zápas a dorost Škodovky před ním pokořil reprezentaci Československa.

V článku Pravdy zmiňovaný Schejbal není nikdo jiný, než Milan Schejbal, který v posledních letech vedl starou gardu Viktorie a zemřel po zákeřné nemoci v roce 2010.

Drama s Třincem rozhodl šourák k popukání

Osmileté nepřetržité působení v elitní společnosti zahájila Škodovka na podzim dvaasedmdesátého roku. Bázlivý začátek se změnil v solidní výkony a doma borci s okřídleným šípem na dresech porazili košickou Lokomotivu, Brno, Žilinu, Prešov a v podzimním epilogu si brousili zuby i na Třinec. Tabulka byla vzácně vyrovnaná, mezi poslednín a šestým celkem byl rozdíl pouhých čtyř bodů. Každý vstřelený gól, každý získaný bodík se vyvažoval zlatem.

Třinečtí přijíždí do Plzně s jednobodovým náskokem před Škodovkou a v dramatickém duelu předvádí výborný fotbal. Ani domácí sestava J. Čaloun - Sudík, Plass, Brusnický, Michálek - Süss, Kamír, Bican - St. Štrunc, Uličný (46. Hoffmann), Gomola nechce zůstat pozadu a pět tisícovek diváků se má na co dívat. Škodováky pošle do vedení Uličný, ale Škereň rychle srovnává. Po obrátce získává Plzni opět jednabrankový náskok Plass, téměř vzápětí však Zbončák znovu vyrovnává na 2:2.

Přichází závěrečný drtivý nápor domácích. Tahoun Süss posílá do vápna jeden centr za druhým, dělovka Standy Štrunce orazítkuje břevno. Výtečný Hadrava v třinecké svatyni dvakrát vytahuje od tyčí usmístěné střely Bicana, třinecký mág vychytá i tutovku Kamíra a v listopadovém chladu dějem rozpálení diváci se už pomalu smiřují s remízou.

V tom dochází před brankou hostů ke skrumáži, ve vápně je namačkáno snad dvacet hráčů. Míč se odráží k volnému Plassovi, ten ve snaze prostřelit vše před sebou nasazuje k tvrdé ráně, míč mu však nesedne ideálně a míří vedle. Jenže v dráze jeho letu klečí po přechozím souboji Hoffmann, míč ho trefí do kolena a kutálí se pomalu podél celé branky. Všichni strnuli, nikdo nedokáže zasáhnout, Hoffmann v kleče se sepjatýma rukama nad hlavou sleduje dráhu míče, který u druhé tyče zapadne za brankovou čáru a zastaví se snad deset centimetrů za ní.

Borci Škodovky šílí radostí, diváci jásají, někteří se smíchy plácají do stehen, třinečtí padají zoufale na trávník. Je rozhodnuto, Plzeň vyhrává 3:2. Na lavičce se řehtá jinak v každém okamžiku přísný trenér Jiří Rubáš a druhý den se svěří do novin: "Takový gól jsem za celou svou kariéru neviděl. Aby hráč vstřelil branku vkleče, nechtěně kolenem a míč se doslova došoural do sítě za bezmocné asistence hráčů i brankáře. Neujaly se dělovky ani umístěné střely, tak rozhodl neuvěřitelný šourák."

Na Bohemians chytal záložní Süss

Málokdy se přihodí, aby ve fotbalové brance stanul hráč z pole, přesto k takové kuriózní situaci čas od času dojde a také Viktoria má ve své historii příběh tohoto druhu zaznamenán. V říjnu 1973 přijíždí tehdejší Škoda Plzeň v roli sedmého týmu prvoligového peletonu do Prahy na Bohemians. Domácí jsou v tabulce šestí a jsou v roli mírného favorita. Hostující sestava J. Čaloun - Sudík, Plass, Kořínek, Hoffmann - Süss, Uličný, Bican - Forman (Špelina), Štrunc, Kříbala (Gomola) však statečně bojuje.

Hned v úvodu sice Packert hlavou překonává Čalouna, ale ve zbytku utkání vidí 10 000 diváků převahu Škodovky. Pár minut před přestávkou uniká Standa Štrunc a bomba Milana Formana málem protrhne síť - 1:1. Po obrátce však jdou Klokani znovu do vedení: finalista MS 1962 v Chile Josef Jelínek senzační střelou vymete šibenici a nedá Čalounovi šanci - 2:1.

V následujících minutách však Plass se Süssem a Štruncem táhnou Škodovku k nové ofenzívě. Hraje se jen na branku Bohemians, ale do velkého čverce sudí Korček hosty prakticky nepouští. Když konečně Plass regulérním gólem vyrovnává, Korček píská ofsajd. Přesto osm minut před koncem Karel Süss zahrává ze strany trestný kop, na jeho pověstný centr si nabíhá Ivan Bican a ve výskoku hlavou nezadržitelně skóruje - 2:2.

Závěrečné minuty jsou jako ve zlém snu. Sudí Korček tlačí domácí nehorázným způsobem. Dvě minuty před koncem, kdy už všichni aktéři a diváci čekají na závěrečný hvizd, se snáší míč do Čalounova náručí. Ten míč pohodlně kryje, leč dobíhající Packert do gólmana nesmyslně narážá a padá. Na tento moment čeká Korček a píská neuvěřitelnou penaltu. Vynervovaný Čaloun neudrží nervy na uzdě, nakopne v přerušené hře Jelínka a je vyloučen.

A protože Škodovka už má vyčerpána všechna střídání, musí jít do branky někdo z hráčů v poli. Volba padá na Karla Süsse. Obléká si černý dres, postaví se do branky, ale je v ní strašně malinký, střelec Knebort se rozbíhá a proměňuje - 3:2. Na tiskovce po utkání je veselo. Plzeňský trenér Jiří Rubáš žádá osobní účast hlavního arbitra. "Chci vysvětlit, za co byl odpídkán trestný kop, z něhož jsme dostali druhý gól, a za co byla odpískána penalta, ze které jsme inkasovali potřetí. Chci, aby výkon sudího projednávala disciplinárka," hřímá plzeňský kouč.

Samozřejmě, že Korček na tiskovku nepřišel, tudíž nemusel nic vysvětlovat, disciplinárka jeho výkon neprojednávala, ale na každém zlu je i něco pozitivního. Borci Škody sice ztratili body, ale kdyby ji sudí nazařízl, Karel Süss by si v brance nezachytal. A kdy se to hráči z pole povede, obléknout v první lize brankářský dres.

Uličný v roli spalovače šancí

Známé to rčení, že fotbal nemá logiku se zase jednou potvrdilo. Tým, hrající velmi dobře, zahazuje jednu šanci za druhou a nakonec náhodným gólem v nastaveném čase prohraje. Přesně takový příběh se stal v březnu 1975 v Praze na Bohemians, kam přijela Škodovka sehrát prvoligový souboj s pražskou Duklou. Juliska se právě přestavuje, proto Viktor, Štambachr, Samek, Rott, Geleta, Nehoda, Gajdůšek a spol. hrají u Klokanů.

Škodovka sice po podzimu uzavírala tabulku, ale na jaře hraje velmi dobře. Doma vítězí, zvenku vozí bod po bodu a pomalu se odpoutává od sestupových příček. Bodovat by potřebovala i s Duklou, příliš se jí však nevěří. Vždyť vojáci mají skvělý tým a doma neztrácí. Kouč Jiří Rubáš věří mužstvu J. Čaloun - Sudík, Vojta (82. Brusnický), Kořínek, Michálek - Süss, Plass, Bican - Štrunc, Uličný (86. Šíp), Forman.

Hosté hrají kupodivu s Pražany jako rovný s rovným, stále drží bezbrankový stav a mají dobré šance otevřít skóre. Tři obrovské příležitosti má střední útočník Petr "John" Uličný. Moravák z Kroměříže přišel do Plzně ve dvaasedmdesátém z pražské Sparty a týmu s okřídleným šípem na dresu odvádí cenné služby. Dnes je nejlepším hráčem na hřišti. Technicky zdatného a přímočarého borce zastavují protihráči jen za cenu faulů. Po půlhodině hry proniká přes stopera Samka až před samotného krále brankářů Viktora, může střílet kam chce, ale míří vedle!

Po hodině hry směřuje prudká přízemní přihrávka před branku Dukly, gólman Viktor na míč nedosáhne, po marném zákroku leží na trávníku a osamocený Uličný nastřeluje ze dvou kroků jen břevno úplně prázdné branky. Ve fotbale nemůže být větší šance. A do třetice všeho zlého: deset minut před koncem Viktor vyráží trestný kop přímo na prsa Uličného, ten si míč zpracuje a zblízka jen nastřeluje ležícího gólmana Dukly.

Naprosto vyčerpaný Uličný se nechá v závěru vystřídat Šípem, posadí se na lavičku a spolu s ní už věří v bezbrankovou plichtu a cenný bod. Rozhodčí Klačanský však nastavuje minutu a po kopu z rohu střílí domácí stoper Mikuš neuvěřitelně šťastný gól - 1:0 a sudí píská konec.

Plzeň je v šoku a ptá se: "Co je to štěstí?" "Muška jenom zlatá" zamávala křidélky a nechala škodovácké borce na holičkách. Nutno všal dodat, že střelecké minely "Johna" neznamenaly sestup a Plzeň se v pohodě zachránila. Ale Petr Uličný později v roli trenéra Viktorie podobné střelecké zkraty svých svěřenců rozhodně nechválil.

Pospíchal testoval Bergera načerno a vozil ho trabantem

Trenér Tomáš Pospíchal si ve Štruncových sadech vytvářel mužstvo k obrazu svému. Dovedl si vytipovat hráče a také uměl přesvědčit funkcionáře k jejich získání. V létě 1976 tak přivedl Rejdu, Jelínka, Sloupa, Karafiáta a zvlášť měl políčeno na Jana Bergra z pražského Břevnova. Už ho znal, věděl o jeho nesporných kvalitách, ale musel přesvědčit i plzeňské funkcionáře.

Sám o tom později vyprávěl. "Vadilo jim, že to není osobnost a nikdo ho prý nezná. Přitom se už okolo něj točila Sparta i Slavia. Proto jsme ho testovali načerno v přípravě v Mariánských Lázních. Jenže, co četr nechtěl, nečekaně se tam objevil trenér Mirek Musil z Bohemky a ta Honzu také naháněla. Naštěstí je tam hlediště dost daleko od hrací plochy a hráči se těžko rozeznávají. Přesto se mě Mirek vyptával, co to kope za dobrého blonďáka? Vysvětloval jsem mu, že zkoušíme vlastního dorostence," vzpomínal trenér na budoucího třicetinásobného reprezentanta.

Adept na dres s okřídleným šípem Jan Berger přesvědčil lehce i i plzeňské bafuňáře, stal se okamžitě členem základní ligové sestavy Škody Plzeň, později, když už byl v Dukle a potom ve Spartě, byl pilířem záložní řady reprezentace Československa a vlastní zlatou medaili z olympiády v Moskvě v roce 1980.

Když hrál za Škodovku, jen občas v Plzni přespal, většinou však každý den z Prahy dojížděl právě s trenérem Pospíchalem, což se stalo příčinou i několika neuvěřitelných zážitků. Jan Berger o některých ochotně vypravoval. "Jednou se spoluhráči Luboši Rejdovi stala v autě nehoda. Za jízdy se mu utrhla kompletně celá kapota od renaulta. Stalo se mu to asi ve stovce, někam to napral a zrušil auťák. Když se to doslech Pospíchal, nevěřícně to komentoval: Je to možný, že se někomu vůbec může něco takového přihodit?"

Jenže pár dnů nato se něco takového přihodilo samotnému Pospíchalovi. "Jeli jsme po plzeňské silnici do Prahy jeho trabantem. Najednou se ta bakelitová škatule z ničeho nic zvedla a hrozilo, že někam ulítne. Vpředu nebylo nic vidět, Pospíchal stačil zařvat, ať mu hlídám pravou stranu a nakonec zabrzdil. Vylezli jsme ven, drátkama a špagátkama přivázali kastli k podvozku a jeli dál," vzpomíná Berger na jednu z cest s koučem.

Ta ale zdrátováním Pospíchalova trabanta neskončila. "Já ten den strašně chvátal do hlavního města, jenže my se jako na potvoru mohli ploužit maximálně padesátkou. V Motole mě vysadil a když jsme se loučili, tak jsem se zeptal: Trenére, pojedeme zejtra zas? On se vůbec nerozčílil a úplně v klidu povídá: A proč bysme neměli jet? Dám to ihned opravit. A pamatuj si, že trabant je spolehlivý auto...," usadil Pospíchal na závěr Bergera.

Anabáze Stanislava Štrunce za stým ligovým gólem

O tom, že je Klub ligových kanonýrů renovovaným spolkem není třeba pochybovat. V současnosti je jeho vysoce uznávanými členy řada střelců, kteří ve své kariéře zaznamenali minimálně sto prvoligových gólů. Jedním z nich je i plzeňský Stanislav Štrunc, který jich nastřílel rovnou stovku. Drží však proti jiným jeden velký rekord. Na stovku ligových střel do černého potřeboval téměř šestnáct let!

Zatímco třeba Josef Bican nastřílel stovku gólů za necelé tři roky, jen v ročníku 1939 - 40 jich dal padesát a celkem dosáhl rekordních 447 (!) branek, nebo Antonín Hájek z SK Plzeň dosáhl mety 100 gólů za pět let (celkem 191 gólů) a stejných pět let trvalo trefit se stokrát Oldřichu Nejedlému ze Sparty (180), nebo Vlastimilu Kopeckému ze Slavie (252), kanonýr ze Štruncových sadů a pražské Julisky, čekal a napínal fanoušky nejdéle.

První ligový gól vstřelil jako prvoligový novic v devatenácti letech 15. října 1961. Plzeňský Spartak byl po devíti letech v nejvyšší soutěži nováčkem a válel! Do Plzně přijela Žilina a odvezla si čtyři góly. Plzeň vyhrála 4:3 a Stanislav Štrunc svůj premiérový gól později přesně vylíčil: "Z místa pravé spojky jsem z velké dálky poslal na branku spíš centr než střelu, žilinský brankář Plach míč podběhl a ten skončil v síti."

Plzeňský odchovanec začal dávat góly razantní střelou, ale i třeba z otočky, přes hlavu, z nejnemožnějšího úhlu, po slalomu přes několik obránců, v plném běhu po sprintu přes celé hřiště. Nejednou však také dokázal záhadně zakopnout o míč na malém vápně a všechny šokovat! I takový byl Stanislav Štrunc.

V roce 1965 přestoupil do Dukly Praha, kde třeba v sezoně 1968 - 1969 nastřílel 17 gólů. Jednou přijely na Julisku Pardubice a odvezly si devítigólový příděl. Druhý den hlásal titulek v novinách: "Viděli jsme Štrunce zazářit jak slunce." Standa se totiž trefil mezi tyče pětkrát a zajímavostí je, že v pardubické svatyni se tehdy vystřídali dva brankáři: Liška a Josef Čaloun, který později odchytal v Plzni řadu skvělých zápasů a ještě nedávno byl asistentem trenéra Viktorie. Stanislav Štrunc střílel góly i na evropském fóru: třeba ve slavném Poháru mistrů evropských zemí do sítě Ajaxu Amsterodam, nebo Celtiku Glasgow. Úspěšný byl i v reprezentačních výběrech.

V Dukle nastřílel pětašedesát prvoligových gólů a v roce 1972 se vrátil do Plzně. I tady postupně góly přibývaly. Devětadevadesátý vstřelil 5. března 1976 do sítě VSS Košice a začala velká anabáze. Téměř patnáct měsíců čekali novináři a fotografové na okamžik, jenž měl rozhodnout s konečnou platností zda Standa získá cenný odznak klubu. Tak dlouho na stý gól nikdo nečekal!

Na podzim roku 1976 oslavil čtyřiatřicáté narozeniny a v té době se v sestavě Škodovky objevoval už jen vyjímečně. Málokdo tehdy věřil, že se jubilejního stého gólu dočká. Mohl ho dát v březnu 1977 pražské Slavii (2:2). Byl určen na penaltu a když ji tři minuty před koncem Jiří Sloup napálil do břevna, byl už smolař Štrunc vystřídán. A týdeník Gól vyšel s titulkem: "Dočká se Štrunc ještě stovky?"

V dalších zápasech trenér Tomáš Pospíchal nechával sedět Standu většinou na lavičce, pokud neposílil béčko. A tak musela zasáhnout manželka. Bývalá volejbalová reprezentantka Věra Štruncová to přiznává v autobiografii svého muže "Sólo pro kanonýra," kde mimo jiné říká: "Jaro roku 1977 bylo pro naši rodinu doslova očistcem. Magická stovka přitahovala všechny, vyjma Standy ovšem. V době, kdy se už v ligové sestavě objevoval pouze sporadicky, sám požádal o přeřazení do béčka. Když prý nebude slavný stovkař, bude slavný devětadevadesáti góly. Udělala jsem proto něco za jeho zády, což bylo poprvé a potom už nikdy. Aniž by o tom věděl, kontaktovala jsem trenéra Tomáše Pospíchala, sešli jsme se, celou záležitost probrali a výsledkem byl jeho slib, že v sobotu nastoupí."

V předposledním kole přijel do Plzně bratislavský Inter a Stanislav Štrunc byl v základní sestavě. Opět se dostavila komplikace, Levický vstřelil gól a Inter v poločase vedl 1:0. Potom však přišla 54. minuta. Obránce Karel Süss postupoval s míčem po místě pravého křídla a poslal ideální centr před branku. "Stál jsem sám proti několika hráčům Interu a jejich brankáři. Dostal jsem míč na levou nohu a z voleje poslal brankáři Kovaříkovi do sítě," líčil Standa slastný moment.

Za zmínku stojí i následující okamžiky. Štastný střelec svých téměř 190 centimetrů složil do kotoulu a měl obrovskou radost. Sesypali se na něj spoluhráči, ruce nad hlavou měl i trenér Pospíchal, ruku mu podali i někteří borci Interu a gratuloval rozhodčí Litoš. Přes pět minut se nehrálo, diváci jásali jako snad ještě nikdy. Za chvíli Standa přihrál Jelínkovi na vítězný gól a po sezoně ve Štruncových sadech skončil. Takový byl Standa Štrunc a jeho dlouhá pouť ke slávě. Věčná škoda, že už není mezi námi...

Přehled prvoligových gólů Stanislava Štrunce (30. 10. 1942 - 8. 11. 2001)

1961 - 1962 Spartak Plzeň 5
1962 - 1963 Spartak Plzeň 7
1965 - 1966 Dukla Praha 7
1966 - 1967 Dukla Praha 15
1967 - 1968 Dukla Praha 7
1968 - 1969 Dukla Praha 17
1969 - 1970 Dukla Praha 5
1970 - 1971 Dukla Praha 8
1971 - 1972 Dukla Praha 6
1972 - 1973 Škoda Plzeň 2
1973 - 1974 Škoda Plzeň 5
1974 - 1975 Škoda Plzeň 8
1975 - 1976 Škoda Plzeň 7
1976 - 1977 Škoda Plzeň 1

Ze stovky prvoligových gólů jich Stanislav Štrunc nastřílel 65 v Dukle Praha a 35 ve Spartaku, či Škodě Plzeň.

Trenér Hřebík musel na tribunu, disciplinárku obměkčil

Událost zcela ještě nezapadla do archivu, přesto stojí za připomenutí. Píše se rok 1995 a Viktoria válí v první lize. Do úspěšných podzimních bojů ji vede trenér Jaroslav Hřebík, který v sedmdesátých letech rovněž oblékal dres tohoto klubu. Trávník ve Štruncových sadech je v rekonstrukci, hraje se v Luční ulici a hraje se celkem dobře, místy až výborně.

V devátém kole přijíždí do Plzně vedoucí Slovan Liberec. Severočeši jsou jasným favoritem, ale plzeňská sestava M. Čaloun - Slabý - Vlček, Janota, Bečka - Skála, Mika, Studeník Kulhánek (46. Plocek) - Janoušek (88. Purkart), Heřman hraje jako z partesu, Liberci nedovolí vůbec nic a po přestávce rozhoduje Heřman dvěma góly o překvapivé, ale naprosto zasloužené výhře 2:0.

V pozornosti diváků je nejen výborná hra Viktorie, ale už tradičně i koučink Jaroslava Hřebíka. Dnes je obzvlášť impulzivní. Před zraky zaplněné dřevěné tribuny neustále gestikuluje, křičí na hráče, hlasitě komentuje výroky rozhodčích. Nikoho však neuráží. Občas je mu vymezený prostor malý, a tak ho malinko překročí. V 69. minutě, kdy už jeho svěřenci vedou 1:0, ho sudí Václav Chytil na pokyn pomezního Josefa Kruly posílá mezi diváky na tribunu. Ta naštěstí není v Luční od hrací plochy daleko a Jaroslav Hřebík svým temperamentním koučinkem stačí dirigovat své mužstvo i nadále z míst pro čestné hosty.

"Vyčinil jsem jen Bečkovi za faul, ani jsem neopustil vyznačenou zónu, a musel jsem na tribunu. Pomezní rozhodčí byl asi zbytečně aktivní," hájil se bezprostředně po utkání Jaroslav Hřebík a dodal: "Dostali jsme od svazu dopis, že bychom výkony rozhodčích neměli komentovat či kritizovat. Když bych se k nim přece jen měl vyjádřit, tak si myslím, že bych to hůře neodpískal."

Jelikož toho podzimu se objevily obdobné prohřešky plzeňského trenéra už počtvrté, pozvala si ho disciplinární komise na své zasedání. V těchto případech se pražská vrchnost s nikým nemazlí a provinilci si odváží zpravidla vysoké tresty. Jaroslav Hřebík však po seznámení s důvody svého pozvání rozehrál koncert výmluvnosti: "To není pravda, ani jednou jsem bílou čáru nepřekročil. Já si dávám pozor, abych sem nemusel a nepřidělával vám práci. Fakt jsem zónu nepřekročil, mám to tady na videu. A rozhodčí jsem také nekritizoval, křičím na své hráče." Celá komise s velkým zájmem poslouchala.

Rozjetý trenér před ní poodhalil i něco ze své kuchyně: "Když převádím Plzeň z jednoho herního pólu na druhý, tak na hráče prostě musím křičet. Snažím se, aby nefaulovali, neměli žluté a červené karty. Ať mě rozhodčí nechají na pokoji, já jim nic nedělám! A jak mohl druhý pomezní Boubín podepsat, že jsem překročil zónu a co jsem křičel, vždyť byl na druhé straně, odkud nemohl nic vidět a už vůbec ne slyšet!" Trenér se bránil, rozkládal rukama, vysvětloval a nakonec se i kál. "Když mě rozhodčí poslal na tribunu a ani neřekl proč, tak jsem se styděl. Na tribuně seděly moje děti a já byl vyloučenej, i když jsem nic neudělal, styděl jsem se před nima."

Disciplinární komise vynesla ortel a stal se zázrak. Tentokrát netrestala, stačil pohovor. Přihlédla k tomu, že Jaroslav Hřebík je sice impulzivní, ale nikoliv sprostý. Pod vedením velkého odborníka nakonec přezimovala Viktoria šestá v tabulce.

David Limberský: Hezčí gól jsem nedal

V roce 2003 se hrálo ve Spojených arabských emirátech mistrovství světa dvacítek, do finálové části se probojovala i Česká republika a do její sestavy David Limberský, vycházející hvězdička z Viktorie. A právě reprezentant z Plzně se nesmazatelně zapsal do análů krásným gólem, který vstřelil Brazílii. A podílel se na něm i Milan Petžela, který v Plzni samozřejmě tehdy ještě nebyl. Později na skvostný okamžik "Limba" vzpomínal.

"Na utkání s Brazílií nikdy nezapomenu. Dal jsem totiž gól nůžkami, to se mi nikdy před tím ani potom nepovedlo. Vybavuju si to docela jasně. Byl tam dlouhý výkop od brankáře Tomáše Grigara, míč si zpracoval Milan Petržela, zasekl a dal centr za mě. Nic jiného jsem s tím dělat nemohl, než zkusit ty nůžky. Bylo to intuitivní..." Míč zapadl do brazilské svatyně po nádherném momentu.

Krásný okamžik měl však pokračování. "Legrační bylo, že jsme druhý den šli právě s Milanem do města, tam jsme vlezli do nějakého elektra, kde jsme si chtěli koupit nějaká DVD. V obchodě bylo vystaveno asi dvacet televizí a na všech běžel ten můj gól, na kterém se Milan podílel. Tomu jsme se hned na místě pořádně zasmáli," říká David Limberský.

A vůbec na celé mistrovství dvacítek má jen ty nejlepší vzpomínky. "Když se na to dívám s odstupem času, byl obrovský zážitek zahrát si proti Brazílii. když si uvědomím, že jsem jako krajní záložník hrál celý zápas na Daniho Alvese a další výborné hráče, kteří se prosadili později ve španělské nebo italské lize. Brazilci byli proti nám fotbalově a technicky úplně někde jinde, to můžu v klidu říct. My jsme na ně nastoupili spíš s bojovností a týmovou hrou. To, že jsme uhráli remízu byl malý zázrak."