Jeho více než dvoumetrová postava budí v brance respekt. Naopak v soukromí je spíš klidným a rozvážným typem člověka. O jeho fotbalové i mimofotbalové cestě jsme si povídali exkluzivně s rakouským brankářem Viktorky Florianem Wiegelem.

Floriane, jsi klidná povaha?

Myslím, že obecně ano. V běžném životě určitě. Ale na hřišti bych úplně neřekl. Na něm jsem spíš typický gólman, co křičí kolem sebe a jede na plný plyn. (směje se) Ale mimo hřiště jsem určitě úplně jiný.

Ptám se záměrně, protože když se Martin Jedlička zranil, naskočil si na hřiště a vypadal v ten moment úplně v klidu.

Když bych byl nervózní, to by mi nepomohlo, spíš naopak. I navenek je potřeba ukázat, že je člověk v klidu a nerozklepe se z toho.

Navíc fanoušci několikrát vyvolávali tvé jméno.

Samozřejmě jsem to zaznamenal, ale člověk je v tu chvíli v takovém svém tunelu a musí se soustředit na sebe. To je v tu chvíli nejdůležitější. To samé na Rangers, cítíte tu atmosféru, ale nemůžete se tím nechat jinak rozhodit.

Je pro tebe při zápase důležité, aby se ti povedl první zákrok, první kontakt s míčem?

Určitě! To vždycky pomůže.

Všichni obdivují tvoji výšku, kolik vlastně měříš?

205 centimetrů. (směje se)

Byl jsi už v dětství vyšší než ostatní spoluhráči?

Byl jsem velký, ale nijak výrazně od ostatních. Až tak kolem šestnácti sedmnácti let jsem hodně vyrostl. A za poměrně krátkou dobu. To nebylo ani pro mé tělo úplně jednoduché, byl jsem několikrát i zraněný.

Kdo tě vlastně přivedl k fotbalu?

Myslím, že to byl můj brácha. Někdy kolem 6 let. Vlastně se dá říct, že co si pamatuju, byl u mě hned odmala fotbal důležitou věcí, kterou jsem žil. Brácha je o devět let starší, s fotbalem skončil v osmnácti. V dětství jsme hráli pořád spolu. Pocházíme z Grazu, který je asi dvakrát větší než Plzeň, ale žili jsme spíš na okraji města, takže tam bylo spoustu zelených ploch, kde se dalo běhat a hrát fotbal. Tak jsme každou chvíli využili.

Byl jsi hned brankářem?

Úplně hned ne. Trenér se nás tehdy zeptal, kdo chce chytat. Ani jsem pořádně nevěděl, co to obnáší, ale přihlásil jsem se a už v bráně zůstal.

Nesnažili se tě pak trenéři předělat třeba na útočníka, s tvojí výškou by to byla obrovská výhoda.

Nikdo mi nic takového neřekl. Atletické vlastnosti jsem asi neměl takové, aby se ze mě stal útočník. (směje se)

Kdo byl tvým idolem?

Manuel Neuer. Sleduji každý zápas Bayernu, dá se říct, že jim fandím. Takže tahle otázka má jasnou odpověď.

Minulou sezonu jsi odchytal na hostování v AK Graz. Jaké to bylo?

Důležité. Vlastně šlo o moji první sezonu v první lize. A myslím, jak to osobně vidím, kvalita soupeřů v rakouské a české lize je podobná. Takže pro mě určitě důležitý krok a zkušenosti.

Myslíš, že je tedy česká a rakouská nejvyšší soutěž porovnatelná?

Ano. Když vezmu přední české kluby jako Viktorku, Slavii, Spartu nebo Baník a přední rakouské jako Sturm, Rapid, Salzburg, Austria, tak je to podobné. Pak je nějaký střed tabulky, který je trochu odtržený, přijde mi to hodně podobné.

Jak sis zvykl na život v Plzni?

Je tady spoustu pěkných míst. Ale jak jsem říkal na začátku, žiju poměrně klidně, rád jsem doma a odpočívám. Úplně nemusím běhat venku. Mám rád svůj klid, ale když chceme na večeři nebo na kafe, je spoustu míst v centru, kam rádi zajdeme.

Co mᚠrád mimo fotbal?

Sport obecně, speciálně pak třeba tenis nebo padel. To mě baví. A když jsem doma, rád si pustím nějaký film a mám klid. Jsem prostě klidný člověk. (směje se)