Čtyřiadvacetiletý obránce Eduardo Santos přišel do Viktorky na hostování z Karviné. Na hřišti Jablonce si připsal svůj premiérový start v plzeňském dresu a za svůj výkon obdržel ocenění pro hráče zápasu. Jaké byly fotbalové začátky brazilského hráče, jak mu v kabině říkají spoluhráči nebo kde se zrodila myšlenka přehodit protihráče, o což se pokusil v Jablonci? To vše si přečtete v exkluzivním rozhovoru, který jsme vytvořili pro náš zápasový magazín Viktorián.

Už jsi ve Viktorce pár týdnů, tak jak se ti tu zatím líbí?

„Je to úžasné. Být v takto velkém klubu a bojovat o nejvyšší příčky si opravdu užívám. Jsem rád, že tu můžu být.“

V Jablonci jsi odehrál svůj premiérový zápas v červenomodrém dresu. Jak sis ho užil?

„Užil jsem si to moc. Bylo to pro mě speciální, protože to byl můj první zápas. Šel jsem na hřiště s tím, že chci podat co nejlepší výkon a pomoct týmu. Měl jsem opravdu velkou chuť hrát, bojovat, zkrátka udělat všechno pro vítězství, tak jako to mám vždycky. Do dalších zápasů půjdu s tím samým.“

Za svůj výkon jsi získal ocenění pro nejlepšího hráče zápasu. Cítil jsi, že se ti to opravdu povedlo?

„Když jsem odcházel ze hřiště, tak jsem slyšel, že hlasatel říká moje jméno, ale nevěděl jsem proč. O ceně jsem se dozvěděl, až když pro mě přišli kluci do šatny. Vůbec jsem to nečekal a samozřejmě mi to udělalo velkou radost, jen mě mrzí, že jsme nevyhráli. Myslím, že jsem hrál dobře, snažil jsem se na hřišti nechat maximum, odmakat to pro kluky. Sedlo si to dobře.“

Vyhrál jsi také „trik kola“ za akci, kdy jsi přehodil protihráče. Byla to první věc, co tě v danou chvíli napadla udělat?

„Byla. Mám to v sobě zažité od dětství, kdy jsem hrál na ulici. Byl jsem větší než ostatní kluci, takže když jsem je přehodil a dal svoje tělo před ně, nikdo mě o balon neobral. Dělám to rád, protože to mám naučené.“

Fanoušci se od tebe tedy mohou těšit na více takových parádiček?

„Vždycky se snažím vymyslet něco jiného a především udělat vše proto, abych pomohl týmu v výhře, takže rozhodně.“

Pojďme se podívat trochu do minulosti. Ty jsi z Brazílie. Jaké to bylo tam vyrůstat?

„Vyrůstal jsem ve favele, což je takové ghetto, takže to bylo těžké. Každý den jsem na ulici hrál se svými kamarády fotbal, to byla náplň mého života. Měli jsme tam mezi ulicemi taková malá pouliční hřiště, kde jsme hráli. Bylo to těžké, ale když na to vzpomínám, musím říct, že jsem byl šťastný.“

Máš nějaký zajímavý příběh z pouličního fotbalu?

„Když jsme byli malí, tak proti sobě vždy hrály týmy z vedlejších ulic. Byly to takové pouliční kluby. Kluci z mojí ulice hráli se mnou v týmu proti klukům z té naproti. A nebylo to jen tak, hráli jsme vždycky o to, kdo komu koupí například Colu. Chuť po vítězství se ve mně zrodila tam (smích). Když půjdete v Brazílii po ulici nějakého města, uvidíte děti takhle hrát na každém rohu.“

Tvé fotbalové začátky tedy odstartovaly na ulici, je to tak?

„Přesně tak. Každé ráno jsem šel do školy, po škole jsem se vrátil domů, abych se najedl a poté jsem až do večera trávil čas venku, kde jsme na ulici s mými kamarády hráli fotbal. Takhle to bylo pořád, každý den.“

Kdy ses přesunul na trávník?

„Hodně pozdě. Normálně rodiče dají dítě na fotbal, když mu je kolem sedmi let. Já jsem začal až ve třinácti, kdy mě vzal s sebou na trénink můj kamarád. Tenkrát se mě trenér zeptal, co hraji za pozici a já jsem nevěděl, co mu mám říct. Kamarád mi poradil, ať řeknu, že jsem obránce, tak teď hraju stopera (smích).“

Dokážeš hrát na více pozicích. Kromě stopera hraješ také na kraji obrany nebo na pozici defenzivního záložníka. Je to právě tím, že jsi dříve hrál, dá se říct, všechno?

„Je to tak. Když jsem začínal s fotbalem, tak jsem na to ani nemyslel, prostě jsem hrál, co to šlo. Snažím se to tak mít i teď a především hrát, ale samozřejmě nevím, jestli bych mohl v zápase hrát na pozici, kde jsem nikdy nehrál, třeba v útoku (smích).“

Později ses dostal do Fluminense, jehož jsi odchovancem. Jaké to bylo?

„Bylo to neskutečné. Je to obrovský klub se skvělou historií a zázemím. Vzešli odtamtud třeba Thiago Silva a Marcelo. Později tam hrál Ronaldinho nebo Fred. Prošel jsem tam mládežnickými kategoriemi a pak zamířil na hostování do Portugalska.“

První profesionální starty sis připsal právě v Portugalsku. Jak na to vzpomínáš?

„Ano, byla to první zkušenost s profesionálním fotbalem. Užíval jsem si to. Byla to pro mě nová výzva a měl jsem spoustu motivace. Zároveň, když vyběhnu na hřiště, je to pro mě přirozené, takže jsem se snažil hrát. To je to, co umím. Ostatní přišlo samo.“

Pak jsi měl rychlou zastávku v brazilském São Bentu...

„Byl jsem tam na výpomoc v závěru sezony, bylo to opravdu krátké, myslím, že jsem stihl asi jen čtyři zápasy, ale byla to dobrá zkušenost, vyzkoušel jsem si další soutěž.“

Tvoje kroky poté mířily do Česka, kde tě získala Karviná. Dokážeš popsat, jaké to bylo pro Brazilce přestěhovat se k nám?

„Můj agent mi poradil, abych dělal, co musím. Soustředil se na hru, vydal ze sebe to nejlepší a na ostatní věci nemyslel.To se mi, myslím, podařilo a držím se toho doteď. Adaptuji se proto na nové podmínky celkem rychle. Ze začátku to ale bylo velké dobrodružství a nebylo to vůbec snadné. Když jsem přišel do Česka, tak jsem neuměl vůbec anglicky. Hodně mi pomohl další Brazilec Jean Mangabeira, který se mnou přestoupil. Trávili jsme spolu opravdu hodně času a ve všech věcech si pomáhali, za to mu patří velký dík.“

Pavel Horváth mluví portugalsky od svého působení ve Sportingu Lisabon. Je to on, kdo ti takto pomáhá v plzeňské kabině?

„Rozhodně. Mluví se mnou neustále. Na hřišti i mimo něj. Stále se mi snaží pomáhat a rozvíjet mé sebevědomí. Jsem za to hrozně rád. Díky němu a ostatním hráčům se tu cítím tak dobře.“

Zmínil jsi i hráče. Mezi ostatní spoluhráče jsi tedy zapadl rychle?

„Hodně se bavím s Mosqim. On mluví španělsky, já trochu taky, navíc je to dost podobné portugalštině. S Bogym spolu také často klábosíme. Mám pocit, že tu nejsou jen dobří hráči, ale také dobří lidé. Cítím se tu opravdu dobře, přijdu si, jako že jsem doma.“

Co pro tebe bylo největší změnou při příchodu do ČR?

„To bylo určitě počasí. Už v Portugalsku na mě bylo občas hodně chladno. V Brazílii na to člověk není vůbec zvyklý, tam je pořád kolem třiceti někdy i čtyřiceti stupňů, takže člověk je ze začátku jako rampouch, ale časem si zvykne.“

Jaké místo bys doporučil fanouškům navštívit v Brazílii?

„Já jsem z města São Paulo, které je krásné, ale pro hezkou dovolenou bych doporučil Rio de Janeiro, kde jsem také hrál a žil. Pláže tam patří k nejhezčím na světě a je toho tam opravdu spoustu k vidění. Nabízí to vskutku úžasný zážitek.“

Nemůžu se nezeptat. Není to také trochu nebezpečné?

„Vždycky když se mě někdo ptá na to, že by rád cestoval do Brazílie, tak říkám, že mu doporučuji mít u sebe někoho, kdo ví, kam jít a čemu se vyhnout. Někdy to může být opravdu nebezpečné, ale když se dokážete takovým místům vyhnout, můžete si užít dovolenou jako nikde jinde.“

Jako spousta Brazilců máš i ty více jmen. Jaký mají význam?

„Moje první jméno Eduardo mi vybrali moji rodiče. Gonzaga je poté jméno mého pradědy, Mendes mého dědy a Santos mého táty. Většinou to vybírají rodiče podle toho, koho mají nejvíce rádi a jehož jméno vám chtějí takto dát.“

Máš v kabině nějakou přezdívku?

„Jasně. Kluci mi říkají někdy Eddie, někdy Edu. Občas taky Eda, což je vtipné, protože v Brazílii je to oslovení pro ženu (smích). Nemám s tím ale žádný problém, v kabině máme dobrou atmosféru.“

Co tvoji dva synové? Už kopou do míče?

Nejstaršímu synovi Samuelovi je pět let. S fotbalem zatím nezačal, ale občas si rád kopne do balonu. Mám ale pocit, že nejmladší syn Théo k tomu bude blíž. Jsou mu teprve necelé dva roky a už se snaží střílet, takže uvidíme. Jsem zvědavý, jestli budou hrát, určitě bych za to byl rád, ale budu je podporovat v čemkoliv, čemu se budou chtít věnovat.“

Když jsi vyrůstal v Brazílii, fotbal byl celý tvůj život. Máš představu, co bys dělal, kdyby ses nestal fotbalistou?

„Vůbec ne. Tehdy to pro mě byla opravdu jediná možnost. Na nic jiného jsem se nesoustředil. Když se mě učitelky ptaly, čím bych chtěl být, tak odpověď vždy byla fotbalistou, takže opravdu žiju svůj sen a jsem za to moc vděčný. Po konci kariéry bych u fotbalu také rád zůstal a věnoval se mu jako hráčský agent.“

Měl jsi nějaký fotbalový vzor?

„Pro mě byl vždycky nejlepší Ronaldinho. To, co předváděl na hřišti, bylo neuvěřitelné. Člověk to sledoval s otevřenou pusou. V začátcích byl pro mě velkou ikonou.“