Je legendou české kardiologie. Plzeňský rodák profesor Jiří Widimský dosáhl během svého kariérního ivota a na její vrchol, patří k nejvýznamnějím osobnostem kardiologie u nás a velkou presti si získal také v zahraničí.
Pane profesore, kde v Plzni stojí vá rodný dům?
S rodiči jsem bydlel v naem domě na Palackého náměstí číslo 27, který stojí přes ulici proti budově nedávno postaveného Nového divadla. Můj otec vlastnil tiskárnu, byl jsem jedináček a on samozřejmě chtěl, abych po něm tiskárnu v budoucnu převzal. Studoval jsem gymnázium, vyučil jsem se i sazečem, ale u tehdy jsem věděl, e profese tiskaře není pro mne.
Jak se vyučený sazeč dostane
k medicíně?
K mému otci chodíval na večerní pokec jeden jeho známý, který mi jednou přinesl v němčině knihu s názvem Biologie des Menschen (Biologie člověka). Já se během druhé světové války naučil hned několik jazyků, osm let jsme na gymnáziu měli například řečtinu a latinu, a také samozřejmě němčinu. Kniha byla výtečně napsaná, přečetl jsem ji jedním dechem a hned jsem měl jasno: chci dělat medicínu, a nic jiného.
Kde jste chodil v Plzni do koly?
Navtěvoval jsem klasické gymnázium na Husově třídě, které se později sloučilo s reálným gymnáziem. Dodnes s láskou i s odstupem desítek let vzpomínám na nae skvělé profesory. Zvlátě jsem si váil profesora peldy, který nás učil matematiku a fyziku. Měl jsem kamaráda a spoluáka Karla Rodinu, oběma nám nedělala matematika ádné potíe. S písemnou prací jsme byli oba brzy hotovi a pak jsme napovídali spoluákům. Jene profesor pelda na to záhy přiel, a kdy jsme s Karlem jako první odevzdali písemku, okamitě nás posílal na chodbu, abychom nemohli ve třídě napovídat (směje se).
Pane profesore, jaký je vá vztah ke sportu?
V době studií na gymnáziu jsem se věnoval kanoistice. V Plzni byly dva vodácké kluby, ten můj se jmenoval Klub českých turistů (KČT) Plzeň-vodáci, ten druhý byl Radbuza Plzeň. Jako dorostence nás vedl pan Nekola, trénovali jsme denně dvě hodiny a jezdili po proudu řeky Radbuzy a do města a proti proudu pak a k jezu do Doudlevec. Nejdříve jsem jezdil na deblkanoi se Slávou Jánským, výborným kanoistou. Naím největím úspěchem bylo třetí místo na mistrovství protektorátu Čechy a Morava. Sláva se stal později mistrem republiky a připravoval se na olympijské hry v Londýně. Já po válce s kanoistikou kvůli medicíně skončil, pár let jsem dělal rozhodčího.
V Plzni byly tehdy dva ligové fotbalové kluby, kterému z nich jste fandil?
Nae gymnazijní třída byla rozdělena na dvě poloviny. Hádali jsme se mezi sebou, protoe půlka fandila SK Plzeň (pozdějí Lokomotiva. pozn. red.) a druhá polovina drela palce Viktorii. Já byl viktorián, chodil jsem na ligové zápasy na hřitě v Luční ulici. Návtěvy se pohybovaly kolem pěti esti tisíc diváků, kdy do Plzně přijela Sparta nebo Slavia, přilo jich deset dvanáct tisíc.
U skoro sedmdesát let ijete v Praze, komu fandíte dnes?
Mé srdce patří pořád Viktorii. S potěením sleduji, jak fotbal v Plzni stoupá stále vzhůru, mám velkou radost z nového stadionu a z toho, e skoro pokadé je vyprodán. Mám rád Pavla Horvátha, vím, e teď nastupuje i za Domalice. Kdy dávají Plzeň v televizi, nenechám si to ujít.
Kdo podle vás vyhraje letos mistrovský titul, Sparta nebo Viktoria?
Sparta ho přece nemůe vyhrát, to je logické (směje se). Titul získá Viktorka, náskok pěti bodů je slibný, podle mne jí bude stačit.