​”Za tou koulí jsem bìhával od malièka, jako každý kluk z vesnice. Fotbal jsme mydlili každou volnou chvilku, v sobotu a nedìli snad všichni chlapi ze vsi,” øíká František Sudík, dlouholetý hráè plzeòské Viktorie (tehdy Škodovky). Rychlý útoèník, pozdìji vynikající obránce, fotbalový sprintér oslaví 14. srpna sedmdesáté narozeniny.

Zaèátky. Je rodák z Berounska. Svìtlo svìta spatøil v roce 1944 ve Všeradicích, které vidìly jeho fotbalové zaèátky. Na støední školu chodil v blízkých Hoøovicích, kde hrál za místní Spartak. Jako osmnáctiletý pøestoupil do Králova Dvora a odtud odešel povinnì oblékat zelenou vojenskou uniformu. Prvním rokem základní služby vùbec nehrál, druhý odsloužil v Dukle Cheb, napøíklad s pozdìjšími ligisty Šolínem, Martinkovièem, Göghem a Jarkovským.

Plzeòská Škodovka. Po vojnì se vrátil na pár mìsícù do Králového Dvora a v lednu roku 1966 pøišel do plzeòské Škodovky, tehdy druholigové. "Hrál jsem divizi, byl jsem za ni rád a po vyšší soutìži jsem ani pøíliš nekoukal. Ale Plzeò za mnou zaèala jezdit docela pravidelnì, už do Chebu za mnou jezdili pánové Mašat, Svoboda, Bartoš, a náš trenér Kludský mi hecoval, abych to zkusil, že se vrátit mùžu vždycky. Poslechl jsem ho a nakonec jsem v Plzni dodnes."

Rychlé køídlo. Zaèátky nebyly snadné, rozdíl mezi druhou ligou a divizí byl znát, pøesto vedle takových borcù jako byli František Plass, Jiøí Lopata, Zdenìk Böhm nebo Miloš Vacín nezapadl. V prvním zápase jara Plzeò na škváøe v Luèní ulici roznesla Jablonec 6:1 a František Sudík vstøelil z místa levého køídla své první dva druholigové góly. Tehdy na jaøe 1966 hrála Škodovka vùbec znamenitì. A nováèek, levé køídlo Sudík, byl jedním z nejužiteènìjších hráèù týmu Vlastimila Chobota.

Vzestupy a pády. Se Škodovkou zažil slavné postupy do první ligy i hoøké pády do ligy druhé. Nìkolik sezon se mu na místì levého køídla, které obèas støídal s postem pravého "brka," daøilo. Na soupeøe platil svoji vrozenou rychlostí a dobrou technikou míèe, uplatòovanou v plném bìhu. Jeho úniky, tøeba i pøes celé høištì, budily ze snu nejednoho gólmana. Sudíkovu kariéru útoèníka a pøerod v obránce ukonèila èastá zranìní, obránci rychlé køídlo likvidovali za každou cenu, a také pomohla náhoda. "Mìli jsme hrát se Slovanem Bratislava, a mezi obránci øádila zranìní. Trenér Jiøí Rubáš chtìl, abych nastoupil na místì pravého beka proti Jánu Èapkovièovi, jednomu z našich nejrychlejších útoèníkù. Zápas mi vyšel a od té doby jsem tam hrál poøád. A byl jsem rád, protože jsem se v roli obránce cítil lépe. Hráèe jsem mìl pøed sebou, vidìl jsem je a stejnì jsem si mohl zaútoèit. Jako útoèníka mi obránci èasto mydlili a to bolelo."

Pøednosti. Nevynikal excelentní støelbou, za celou kariéru vstøelil tøi prvoligové branky. V roce 1967 košickému Švajlenovi, žilinskému Plachovi, to hrál ještì v útoku, a v èervnu 1975 v Jablonci. Disponoval však zbranìmi, které by mu i dnes vìtšina fotbalistù mohla závidìt. Rychlostí, bojovností a spolehlivostí. Stovku umìl zabìhnout za 11 vteøin. "Speciálnì jsem rychlost netrénoval, v mládí jsem hrál snad všechny kolektivní sporty, rychlost byla vypìstovaná díky všestrannosti." O spolehlivosti svìdèí skuteènost, že za posledních šest let svého pùsobení ve Škodovce chybìl jen ve dvou utkáních, poslední tøi roky ani jednou nestøídal. Hru obrany si plzeòský celek bez nìj nedokázal pøedstavit. Mnohokrát zachránil mužstvo v poslední chvíli. Èasto se zdálo, že unikajícího útoèníka nemùže už nic zastavit, ale najednou tu byl sprintující Sudík a protihráèi míè vypíchl. Èistì. Bìhem kariéry dostal tøi žluté karty a jen dvakrát musel jít pøedèasnì pod sprchy. Pro mužstvo byl cenný i jako falešné køídlo. Dovedl rychle zatáhnout míè k soupeøovì šestnáctce a pøesnì zacentrovat. Z takovýchto akcí se rezultovalo nemálo plzeòských gólù.

Životní zákrok. Pamìtníci mají asi stále pøed oèima jeho obrannou akci v existenèním zápase s Nitrou ve Štruncových sadech na jaøe 1975. Za stavu 1:1 bìžel nitranský rychlík Ternény po pravé stranì sám na brankáøe Josefa Èalouna. Deset tisíc divákù pøestalo dýchat, gól v plzeòské síti visel ve vzduchu a s ním možná i sestup do druhé ligy. Ale František Sudík ze svého postu, z druhé strany høištì, Ternényho dostihl a míè mu vypíchl na roh. Škodovka vyhrála 3:1.

Kapitán. V kolektivu hráèù byl uznávanou autoritou, a proto také nosil po Františku Plassovi nìkolik sezon kapitánskou pásku. Teprve v roce 1979, po ètrnácti letech (!) ve Škodováckém dresu, pøedal svùj post v obranì mladému Turianikovi a kapitánskou pásku Antonínu Dvoøákovi. Celkem sehrál za Škodu Plzeò v první lize 229 utkání, zahrál si i dvakrát proti Bayernu Mnichov. Když opustil vrcholový fotbal, hrál za menší kluby, ale se Škodovkou èi Viktorií žil poøád. Trénoval mládežnické celky a ještì nedávno správcoval v Luèní ulici. František Sudík je nesmazatelnì zapsán do historie klubu. Však ho také fanoušci pøi pøíležitosti 100 let od založení Viktorie v roce 2011 zvolili do nejlepší XI. století.

Autor: Pavel Hochman

Fotogalerie