​”Za tou koulí jsem běhával od malička, jako každý kluk z vesnice. Fotbal jsme mydlili každou volnou chvilku, v sobotu a neděli snad všichni chlapi ze vsi,” říká František Sudík, dlouholetý hráč plzeňské Viktorie (tehdy Škodovky). Rychlý útočník, později vynikající obránce, fotbalový sprintér oslaví 14. srpna sedmdesáté narozeniny.

Začátky. Je rodák z Berounska. Světlo světa spatřil v roce 1944 ve Všeradicích, které viděly jeho fotbalové začátky. Na střední školu chodil v blízkých Hořovicích, kde hrál za místní Spartak. Jako osmnáctiletý přestoupil do Králova Dvora a odtud odešel povinně oblékat zelenou vojenskou uniformu. Prvním rokem základní služby vůbec nehrál, druhý odsloužil v Dukle Cheb, například s pozdějšími ligisty Šolínem, Martinkovičem, Göghem a Jarkovským.

Plzeňská Škodovka. Po vojně se vrátil na pár měsíců do Králového Dvora a v lednu roku 1966 přišel do plzeňské Škodovky, tehdy druholigové. "Hrál jsem divizi, byl jsem za ni rád a po vyšší soutěži jsem ani příliš nekoukal. Ale Plzeň za mnou začala jezdit docela pravidelně, už do Chebu za mnou jezdili pánové Mašat, Svoboda, Bartoš, a nᚠtrenér Kludský mi hecoval, abych to zkusil, že se vrátit můžu vždycky. Poslechl jsem ho a nakonec jsem v Plzni dodnes."

Rychlé křídlo. Začátky nebyly snadné, rozdíl mezi druhou ligou a divizí byl znát, přesto vedle takových borců jako byli František Plass, Jiří Lopata, Zdeněk Böhm nebo Miloš Vacín nezapadl. V prvním zápase jara Plzeň na škváře v Luční ulici roznesla Jablonec 6:1 a František Sudík vstřelil z místa levého křídla své první dva druholigové góly. Tehdy na jaře 1966 hrála Škodovka vůbec znamenitě. A nováček, levé křídlo Sudík, byl jedním z nejužitečnějších hráčů týmu Vlastimila Chobota.

Vzestupy a pády. Se Škodovkou zažil slavné postupy do první ligy i hořké pády do ligy druhé. Několik sezon se mu na místě levého křídla, které občas střídal s postem pravého "brka," dařilo. Na soupeře platil svoji vrozenou rychlostí a dobrou technikou míče, uplatňovanou v plném běhu. Jeho úniky, třeba i přes celé hřiště, budily ze snu nejednoho gólmana. Sudíkovu kariéru útočníka a přerod v obránce ukončila častá zranění, obránci rychlé křídlo likvidovali za každou cenu, a také pomohla náhoda. "Měli jsme hrát se Slovanem Bratislava, a mezi obránci řádila zranění. Trenér Jiří Rubᚠchtěl, abych nastoupil na místě pravého beka proti Jánu Čapkovičovi, jednomu z našich nejrychlejších útočníků. Zápas mi vyšel a od té doby jsem tam hrál pořád. A byl jsem rád, protože jsem se v roli obránce cítil lépe. Hráče jsem měl před sebou, viděl jsem je a stejně jsem si mohl zaútočit. Jako útočníka mi obránci často mydlili a to bolelo."

Přednosti. Nevynikal excelentní střelbou, za celou kariéru vstřelil tři prvoligové branky. V roce 1967 košickému Švajlenovi, žilinskému Plachovi, to hrál ještě v útoku, a v červnu 1975 v Jablonci. Disponoval však zbraněmi, které by mu i dnes většina fotbalistů mohla závidět. Rychlostí, bojovností a spolehlivostí. Stovku uměl zaběhnout za 11 vteřin. "Speciálně jsem rychlost netrénoval, v mládí jsem hrál snad všechny kolektivní sporty, rychlost byla vypěstovaná díky všestrannosti." O spolehlivosti svědčí skutečnost, že za posledních šest let svého působení ve Škodovce chyběl jen ve dvou utkáních, poslední tři roky ani jednou nestřídal. Hru obrany si plzeňský celek bez něj nedokázal představit. Mnohokrát zachránil mužstvo v poslední chvíli. Často se zdálo, že unikajícího útočníka nemůže už nic zastavit, ale najednou tu byl sprintující Sudík a protihráči míč vypíchl. Čistě. Během kariéry dostal tři žluté karty a jen dvakrát musel jít předčasně pod sprchy. Pro mužstvo byl cenný i jako falešné křídlo. Dovedl rychle zatáhnout míč k soupeřově šestnáctce a přesně zacentrovat. Z takovýchto akcí se rezultovalo nemálo plzeňských gólů.

Životní zákrok. Pamětníci mají asi stále před očima jeho obrannou akci v existenčním zápase s Nitrou ve Štruncových sadech na jaře 1975. Za stavu 1:1 běžel nitranský rychlík Ternény po pravé straně sám na brankáře Josefa Čalouna. Deset tisíc diváků přestalo dýchat, gól v plzeňské síti visel ve vzduchu a s ním možná i sestup do druhé ligy. Ale František Sudík ze svého postu, z druhé strany hřiště, Ternényho dostihl a míč mu vypíchl na roh. Škodovka vyhrála 3:1.

Kapitán. V kolektivu hráčů byl uznávanou autoritou, a proto také nosil po Františku Plassovi několik sezon kapitánskou pásku. Teprve v roce 1979, po čtrnácti letech (!) ve Škodováckém dresu, předal svůj post v obraně mladému Turianikovi a kapitánskou pásku Antonínu Dvořákovi. Celkem sehrál za Škodu Plzeň v první lize 229 utkání, zahrál si i dvakrát proti Bayernu Mnichov. Když opustil vrcholový fotbal, hrál za menší kluby, ale se Škodovkou či Viktorií žil pořád. Trénoval mládežnické celky a ještě nedávno správcoval v Luční ulici. František Sudík je nesmazatelně zapsán do historie klubu. Však ho také fanoušci při příležitosti 100 let od založení Viktorie v roce 2011 zvolili do nejlepší XI. století.

Autor: Pavel Hochman

Fotogalerie

   
Další
fotografie