Do Viktorie přišel v roce 2011, tehdy se stal asistentem trenéra v přípravkových kategoriích. Poté postupně prošel všemi kategoriemi až do starších žáků, kde působí jako hlavní trenér již sedm let. Představujeme vám hlavního trenéra kategorii U14 Martina Vísnera.

Těšil jste se na volno?

Těšil se hodně, protože mám doma dvouletou holčičku a každý den volna s ní je pro mě ohromná výhra. Sportuje, mluví, a když přijdu večer domů, tak mi vždy dobije baterky.

V loňské sezoně jste byl u kategorie U15. Na začátku ledna tohoto roku jste vyhráli Memoriál Josefa Žaloudka. Jak si ceníte tento úspěch?

Je to jeden z mnoha turnajů a úspěchů, já si vážím každého vítězství. Pokud si dobře pamatuji, tak turnaj byl speciální ve svém vrcholu, a to když jsme se Spartou vyhráli v posledním zápase. Prohrávali jsme 0:2 a dokázali jsme to v závěru zápasu otočit. Podařilo se nám vyhrávat všechny zápasy a podávali jsme velmi dobré výkony. V tu chvíli jsem se cítil velmi hrdě na kluky, protože dokázali to, o co se člověk snaží a je skvělé vidět, když z toho mají kluci radost. Je to skvělá zpětná vazba.

Když se zaměříme na Vás, odkud jste? Kde začínaly Vaše první fotbalové kroky?

Narodil jsem se v Domažlicích a s fotbalem jsem začínal ve vesnici nedaleko Domažlic. TJ Hraničář Česká Kubice. V deseti letech jsem se přesunul do Jiskry, kde jsem byl zhruba do dvaceti let. V té době se lámal chleba, kdy jsem absolvoval přípravu v A-týmu. Buď jsem se mohl rvát o místo, nebo jít cestou trénování. Věděl jsem, že bojovat o místo v sestavě ve třetí lize je náročné a nebyl jsem zase taková hvězda, abych si místo vybojoval (směje se). Dal jsem se na dráhu trénování, a to už během vysoké školy. Během toho jsem ještě pár let hrál, a to na Bolevci a v Křimicích, kde jsem postupně vymizel z týmu, jelikož povinností bylo až příliš a už to nešlo skloubit.

Na jakém postu jste hrál?

Střední záložník. Spíše běhavý a důrazný. Byl jsem typ hráče, který získá míč a posune to klukům, kteří měli nadstandard fotbalové kvality. Myslím si, že jsem byl kvalitní hráč, ale měl jsem to založené na běhání, důrazu a zisku míče.

Zmínil jste, že jste studoval vysokou školu. Co máte vystudováno a co děláte mimo fotbal?

Myslím, že dělám spoustu věcí. Hraju na kytaru, devět let jsem se učil hrát na klavír, dokážu se pohybovat v každém sportu. Absolvoval jsem Západočeskou univerzitu na Pedagogické fakultě. Vystudoval jsem obor tělesná výchova a informatika. Přesah tedy nemám jen do sportu, ale i do IT technologií. Neustále se snažím vzdělávat a učím na 33. základní škole v Plzni právě ty dva vystudované předměty. Kromě aktivních zájmů je pro mě priorita trénování, což zabere nejvíce času.

Jelikož žákovské kategorie hrají a trénují na 33. ZŠ, není to pro Vás druhý domov?

Ano. Když jsem se po vysoké škole přestěhoval do Plzně, bydlel jsem asi 100 metrů od 33. Párkrát se mi stalo, že jsem doma něco zapomněl a o přestávce jsem běžel domů a zpět.

Kde u Vás začalo trénování?

Začalo to v listopadu 2011, kdy se jednalo o ročník 2003. Byl jsem asistentem trenéra Radka Votípky. Mám na něj příjemné vzpomínky, jelikož určoval trendy, které přišly až za několik let. Společně s Pepou Šnebergerem to byli mentoři v rámci mládeže. Následně jsem byl asistent u ročníku 2005 v kategorii U8/U9. Do toho jsem byl hlavní trenér kategorie U7 a postupně jsem si prošel všechny kategorie až po U15 a většinou jsem měl liché ročníky. V kategorii starších žáků působím už sedmým rokem.

Co Vás k trénování vedlo?

Touha učit se přenášet věci, které jsem miloval na lidi kolem sebe. Ještě jako hráč jsem měl neustále tendenci všechny kolem sebe řídit, posouvat a organizovat. Někdy to se mnou bylo složité. Cítil jsem, že mám schopnost komunikovat a vnímat fotbal jako komplex. Chtěl jsem na tom dál pracovat a souviselo to s tím, že člověk fotbal miluje, dělá ho celý život a chce ve fotbale zůstat.

S trénováním jste začal až ve Viktorii?

Přesně tak, do té doby jsem občas pomáhal v Domažlicích. Jinak mám trénování spojené jen s Plzní.

Máte trenérské vzory? Nejen v podobě osobností, ale také inspirace, co se týče herních stylů nebo tréninkových procesů.

Pep Guardiola významně formuje děním světového fotbalu. Nejen po taktické stránce, ale za pomoci emoce dokáže vtisknout týmu svou představu tak, že tomu jeho tým věří. Snažím se od každého trenéra hledat detaily. Fotbal na nejvyšší úrovni je o detailech. Někdy je to o správném nastavení klimatu v týmu. Role trenéra není jen o tom, jak vede cvičení, ale z mého pohledu je to také psycholog. 

Měl jste nějaký ročník delší dobu pod svým velením?

Povedlo se mi to u ročníku 2005. Měl jsem je dva roky v U8 a U9 jako asistent a poté jsem je měl jako hlavní trenér od U12 až po U15. Je to pro mě asi srdcový ročník. Proto mě tolik těší, když vidím, že třeba Pavel Hašek, Viktor Baier nebo Jan Paluska to dotáhli takhle daleko. Jsem rád, že vydrželi na své cestě a věřím, že se budou posouvat dál.

Oba mají starty i v evropských pohárech.

Mám z toho velkou radost. S Honzou Paluskou bylo vždy příjemné řešit fotbal. Spíše ve škole to s ním nebylo jednoduchý, měl vždy svojí hlavu (směje se). Doufám, že bude hlavně zdravý, protože vím, že když na sobě bude pracovat, může něčeho dosáhnout. Vikyho jsem vnímal až poslední půlrok v patnáctce. Známe se dobře, je to pokorný kluk a u brankářů je to vždy o chycení své šance a být silný v hlavě. Oběma držím palce.

Berete to jako jeden ze svých největších trenérských úspěchů?

Dva roky jsem měl v týmu také Jirku Panoše a Matyáše Šilhavého. Přál bych si, aby těch kluků bylo co nejvíce. Vím, jak je ta cesta složitá a za každého jsem strašně rád. Přeju jim to a je to povzbuzení pro další hráče. Vidím, že jsou to normální kluci, kteří prošli stejnou školou, a jde to. Musí všechno do sebe zapadnout.

Přechod ze starších žáků do dorostu bývá jedno z nejt잚ích období v životě fotbalistů. Kladete důraz na to, že když budou na sobě pracovat, můžou se jim jejich sny vyplnit?

Obecně u starších žáků je píle a pracovitost důležitý předpoklad. V rámci dorostu a přechodu na střední školu nejsou pod takový dohledem a můžou sklouznout z plošiny a mohou začít smýšlet tak, že něčeho dosáhli. Není to jen o starších žácích a každá kategorie má svá specifika. Z pohledu fyzického a mentálního vývoje nastává velké množství změn a naším úkolem je, abychom jim pomohli to zvládnout. Jde o přijímačky, přechod na střední nebo bydlení na intru. Musí se s tím vyrovnat, a pokud má daný hráč podporu svého okolí, vždycky to zvládne.

Jak už jste zmínil, aktuálně trénujete starší žáky. To znamená, že se každý rok mění vaše kategorie mezi U15 a U14. Jak se cítíte u této kategorie?

Cítím se zde velmi dobře. Každý trenér by si měl najít pozici v klubu, kde se bude cítit nejlépe. Mělo by to být založené na tom, že trenér by měl být odborník na danou kategorii. Poté mohou převládnout ambice jít dál a posunout se. Nechci říct, že tu ambici nemám, ale není pro mě zásadní a prioritní. Jsou to hráči, se kterými už se dá částečně mluvit jako s dospělými, ale pořád to jsou kluci. Jsem rád za realizační tým, který máme v rámci starších žáků obecně.

Máte nějaký trenérský cíl, kam byste se chtěl někdy posunout?

Dorostenecké kategorie je další výzva. Nemám to ale nastavené jako prioritu, že bych se někam musel posouvat. Důležité je, že chci práci, kterou odvádím, dělat neustále naplno a s nasazením. Dorostenecká kategorie může být jedno z témat, které mě může do budoucna zajímat.

Dbáte společně s realizačním týmem na to, že musí být oddáni klubu a být hrdí, že mohou hrát ve Viktorii?

Budování vztahu ke klubu začíná ve chvíli, kdy poprvé oblékne dres. Je to DNA, kterou si musí zakořenit. Chceme jít cestou vítězné mentality a úspěchu. Měli by být hrdí na tuto DNA, ale zároveň je to velká zodpovědnost.