O historii plzeňské Viktorky ví prakticky všechno. Je autorem několika knih o klubu, který nosí ve svém srdci. A pečlivě se společně se svým mladším kolegou Petrem Hrabákem stará o klubový archiv. Přečtěte si zajímavý rozhovor s klubovým kronikářem Pavlem Hochmanem z magazínu Viktorián o tom, které momenty by pro plechovky Gambrinus vybral právě on.

Které momenty byste vybral?
„Z celé dlouhé 110leté historie bych vybral dva milníky z dávného období a dva z poslední desetileté éry. Vede mě k tomu snaha o vyváženost dávnější historie s dobou nedávnou až současnou. Posledních deset let je nejslavnější a nejúspěšnější etapa v historii klubu, ale nesmíme zapomínat ani na úspěchy let minulých. Bez nich by totiž nebylo těch současných.“

Jaká je tedy vaše volba?
„Zápas s Juventusem z roku 1935, s Bayernem v roce 1971, první mistrovský titul a gól Tomáše Wágnera v duelu s CSKA Moskva.“

HLASUJTE O NEJVĚTŠÍ MOMENTY NA PLECHOVKY I VY

Co byste řekl o zápase s Juventusem, který byl pro klub prvním soutěžním duelem na evropské scéně?

„V roce 1935 byla Viktorka pouze šest let profesionálním klubem, do první ligy postoupila v roce 1931 a po čtyřech letech pobytu mezi nejlepšími se jí čtvrtým místem podařilo vybojovat účast ve Středoevropském poháru. A lepší soutěž na celosvětové mezinárodní úrovni ve třicátých letech neexistovala. Navíc Juventus byl v roce 1935 mistrem Itálie, která rok předtím v Římě vybojovala titul mistra světa. A v barvách Juventusu startovalo několik reprezentantů. Utkání v Luční ulici bylo samozřejmě vyprodané, v hledišti se tísnilo 18 000 diváků a byla to dosud největší sportovní událost v Plzni.“

A samotný zápas?
„Viktorka hrála rovnocennou hru, chvílemi byla dokonce lepším týmem. Vedla 1:0, prohrávala 1:2, opět vedla 3:2, Italové srovnali na 3:3 a za tohoto stavu vstřelil Červený regulérní gól, který rumunský rozhodčí neuznal. Remíza 3:3 s tehdy nejlepším klubovým mužstvem na světě byla obrovským úspěchem.“

Víte o nějaké zajímavosti z tohoto zápasu, která není fanouškům úplně známá?
„Utkání se hrálo v neděli 16. června, v sobotu se ale nad Plzní přehnala velká bouřka doprovázena silným větrem. Na náměstí, kde probíhaly právě trhy, byly všechny stánky rozmetány a na stadionu v Luční ulici větrná smršť utrhla střechu nad tribunou pro diváky. Větve stromů i plechy ze střechy napadaly na hrací plochu, která byla rozorána.“

Bylo tedy utkání ohroženo?
„Ano, hrozilo nebezpečí, že se utkání neuskuteční. Ještě v noci museli nastoupit vojáci z blízkých 35. kasáren a hasiči, kteří dali společně vše do pořádku, a utkání se mohlo odehrát.“

Vybral jste i duel PVP s Bayernem v roce 1971. Jak se vůbec tehdejší Škoda dostala do pohárové Evropy?
„Hrálo se v září a v červnu předtím tehdejší Škoda Plzeň sestoupila z první ligy, v době utkání s německým celkem hrála tedy druhou ligu. Ani se příliš nepočítalo s úspěchem v domácím poháru. Ve finále Českého poháru nakonec po penaltách rozhodoval až los, bylo to trochu šťastné vítězství. Ale v samotném utkání PVP s Bayernem se Škodovka předvedla v plné kráse. Na hřišti proti nim stála řada reprezentantů NSR, slavných světových borců, z nichž šest vybojovalo v roce 1974 titul mistrů světa. Ale Plzeňští svého soupeře chvílemi přehrávali, dostávali se do šancí a dvakrát nastřelili Plassem a Süsem břevno. Nakonec dostali pár minut před koncem nešťastný polovlastní gól a prohráli 0:1. Přes 30 000 diváků však bylo jejich výkonem nadšeno. Můj výběr je ovlivněn rovněž skutečností, že zápas mužstvo nastartoval a Škodovka na konci sezony postoupila do první ligy, kde potom hrála nepřetržitě osm let.“

Máte nějakou perličku i z tohoto zápasu?
„Sice se jednalo o druhou největší klubovou soutěž a do Plzně přijelo světové mužstvo, přesto zápas nevysílala žádná televize. Ani přímým přenosem, ani ze záznamu. Jako kdyby Bayern jezdil do Československa každý týden, což bylo velmi zvláštní.“

První titul získala Viktorka v roce, kdy slavila 100. výročí od založení. Takový moment nesmí ve vašem výběru chybět, že?
„Ten titul nikdo nečekal, bylo to překvapení pro Plzeň, ale hlavně pro celou republiku. Stadion procházel rekonstrukcí, měl omezenou kapacitu, přesto býval zaplněný do posledního místečka. A mužstvo hrálo oku lahodící fotbal!“

Hlas jste udělil i brance Tomáše Wágnera proti CSKA Moskva, proč tato volba?
„Tomáš byl hráč, kterému jsem hrozně fandil, když v roce 2012 v bezbrankovém utkání posledního kola v Liberci nastřelil smolně tyčku a Viktorka tak přišla o obhajobu mistrovského titulu, hrozně mě to mrzelo i za Tomáše. A teď jsem ve velké zimě začátkem prosince sledoval marné snažení Viktorky za postupem do jarní části Evropské ligy. Ještě čtvrt hodiny před koncem jsme prohrávali 0:1, potom Dan Kolář vyrovnal, ale všechno se zdálo být už marné. Viktorka potřebovala nutně vstřelit druhý gól. V poslední minutě se zdálo být vše ztraceno. Snad v poslední možný okamžik se nádherně do centru položil Tomáš Wágner a střelou z voleje rozhodl. A to pár minut předtím střídal. Obrovská euforie na trávníku i nás všech v hledišti. Tento moment byl velice emoční.“

Co se v tu chvíli dělo v ochozech Doosan Areny?
„Já seděl vedle bývalého novináře Jardy Nedbala a kolem nás utkání sledovali nějací Japonci. Bylo jich asi šest, možná přijeli sledovat krajana Hondu v ruském týmu, alespoň jsme si to mysleli, ale když Tomáš Wágner vstřelil ten slavný gól, tak řvali radostí s námi. Zřejmě fandové Viktorky z hodně dalekých krajin (směje se).“

Kdybyste měl vybrat z těchto čtyř momentů ten vůbec největší, který by to byl?
„Opravdu těžko se hledá jeden nejlepší moment. V zájmu maximální objektivity to ani nejde. Já vyberu alespoň dva: Juventus v roce 1935 a gól Tomáše Wágnera, už pro ty obrovské emoce.“

Je v klubové historii i moment, který byste nejraději z kronik úplně vyškrtnul?

„Tak ono se vyškrtnout z kronik nemůže nic. Patří tam to slavné, úspěšné, ale i události horší až špatné. Pokud bych ale mohl něco zcela vyškrtnout, byla by to sezona 1954. V roce 1952 sestoupila Škodovka z první ligy a o rok později dokonce z druhé ligy. A rok 1954 strávila v krajském přeboru. Tehdy se hrálo systémem jaro – podzim a soupeřem byly třeba Vejprnice, Poběžovice, Rožmitál, Radnice, DPA Plzeň B atd. Výsledky 13:0, 12:2 a například 23:1 právě s Radnicemi nebyly zvláštností. Ve 22 zápasech nastřílela Škodovka 126 gólů a soutěž vyhrála, přesto je tento rok v přeboru kraje černou kaňkou historie. Potom marně usilovala o návrat do první ligy, kam se vrátila až v roce 1961 po devíti letech půstu mezi nejlepšími.“