Čtyřiadvacetiletý obránce Eduardo Santos přiel do Viktorky na hostování z Karviné. Na hřiti Jablonce si připsal svůj premiérový start v plzeňském dresu a za svůj výkon obdrel ocenění pro hráče zápasu. Jaké byly fotbalové začátky brazilského hráče, jak mu v kabině říkají spoluhráči nebo kde se zrodila mylenka přehodit protihráče, o co se pokusil v Jablonci? To ve si přečtete v exkluzivním rozhovoru, který jsme vytvořili pro ná zápasový magazín Viktorián.
U jsi ve Viktorce pár týdnů, tak jak se ti tu zatím líbí?
Je to úasné. Být v takto velkém klubu a bojovat o nejvyí příčky si opravdu uívám. Jsem rád, e tu můu být.
V Jablonci jsi odehrál svůj premiérový zápas v červenomodrém dresu. Jak sis ho uil?
Uil jsem si to moc. Bylo to pro mě speciální, protoe to byl můj první zápas. el jsem na hřitě s tím, e chci podat co nejlepí výkon a pomoct týmu. Měl jsem opravdu velkou chu hrát, bojovat, zkrátka udělat vechno pro vítězství, tak jako to mám vdycky. Do dalích zápasů půjdu s tím samým.
Za svůj výkon jsi získal ocenění pro nejlepího hráče zápasu. Cítil jsi, e se ti to opravdu povedlo?
Kdy jsem odcházel ze hřitě, tak jsem slyel, e hlasatel říká moje jméno, ale nevěděl jsem proč. O ceně jsem se dozvěděl, a kdy pro mě přili kluci do atny. Vůbec jsem to nečekal a samozřejmě mi to udělalo velkou radost, jen mě mrzí, e jsme nevyhráli. Myslím, e jsem hrál dobře, snail jsem se na hřiti nechat maximum, odmakat to pro kluky. Sedlo si to dobře.
Vyhrál jsi také trik kola za akci, kdy jsi přehodil protihráče. Byla to první věc, co tě v danou chvíli napadla udělat?
Byla. Mám to v sobě zaité od dětství, kdy jsem hrál na ulici. Byl jsem větí ne ostatní kluci, take kdy jsem je přehodil a dal svoje tělo před ně, nikdo mě o balon neobral. Dělám to rád, protoe to mám naučené.
Fanouci se od tebe tedy mohou těit na více takových parádiček?
Vdycky se snaím vymyslet něco jiného a předevím udělat ve proto, abych pomohl týmu v výhře, take rozhodně.
Pojďme se podívat trochu do minulosti. Ty jsi z Brazílie. Jaké to bylo tam vyrůstat?
Vyrůstal jsem ve favele, co je takové ghetto, take to bylo těké. Kadý den jsem na ulici hrál se svými kamarády fotbal, to byla náplň mého ivota. Měli jsme tam mezi ulicemi taková malá pouliční hřitě, kde jsme hráli. Bylo to těké, ale kdy na to vzpomínám, musím říct, e jsem byl astný.
Má nějaký zajímavý příběh z pouličního fotbalu?
Kdy jsme byli malí, tak proti sobě vdy hrály týmy z vedlejích ulic. Byly to takové pouliční kluby. Kluci z mojí ulice hráli se mnou v týmu proti klukům z té naproti. A nebylo to jen tak, hráli jsme vdycky o to, kdo komu koupí například Colu. Chu po vítězství se ve mně zrodila tam (smích). Kdy půjdete v Brazílii po ulici nějakého města, uvidíte děti takhle hrát na kadém rohu.
Tvé fotbalové začátky tedy odstartovaly na ulici, je to tak?
Přesně tak. Kadé ráno jsem el do koly, po kole jsem se vrátil domů, abych se najedl a poté jsem a do večera trávil čas venku, kde jsme na ulici s mými kamarády hráli fotbal. Takhle to bylo pořád, kadý den.
Kdy ses přesunul na trávník?
Hodně pozdě. Normálně rodiče dají dítě na fotbal, kdy mu je kolem sedmi let. Já jsem začal a ve třinácti, kdy mě vzal s sebou na trénink můj kamarád. Tenkrát se mě trenér zeptal, co hraji za pozici a já jsem nevěděl, co mu mám říct. Kamarád mi poradil, a řeknu, e jsem obránce, tak teď hraju stopera (smích).
Dokáe hrát na více pozicích. Kromě stopera hraje také na kraji obrany nebo na pozici defenzivního záloníka. Je to právě tím, e jsi dříve hrál, dá se říct, vechno?
Je to tak. Kdy jsem začínal s fotbalem, tak jsem na to ani nemyslel, prostě jsem hrál, co to lo. Snaím se to tak mít i teď a předevím hrát, ale samozřejmě nevím, jestli bych mohl v zápase hrát na pozici, kde jsem nikdy nehrál, třeba v útoku (smích).
Později ses dostal do Fluminense, jeho jsi odchovancem. Jaké to bylo?
Bylo to neskutečné. Je to obrovský klub se skvělou historií a zázemím. Vzeli odtamtud třeba Thiago Silva a Marcelo. Později tam hrál Ronaldinho nebo Fred. Proel jsem tam mládenickými kategoriemi a pak zamířil na hostování do Portugalska.
První profesionální starty sis připsal právě v Portugalsku. Jak na to vzpomíná?
Ano, byla to první zkuenost s profesionálním fotbalem. Uíval jsem si to. Byla to pro mě nová výzva a měl jsem spoustu motivace. Zároveň, kdy vyběhnu na hřitě, je to pro mě přirozené, take jsem se snail hrát. To je to, co umím. Ostatní přilo samo.
Pak jsi měl rychlou zastávku v brazilském São Bentu...
Byl jsem tam na výpomoc v závěru sezony, bylo to opravdu krátké, myslím, e jsem stihl asi jen čtyři zápasy, ale byla to dobrá zkuenost, vyzkouel jsem si dalí soutě.
Tvoje kroky poté mířily do Česka, kde tě získala Karviná. Dokáe popsat, jaké to bylo pro Brazilce přestěhovat se k nám?
Můj agent mi poradil, abych dělal, co musím. Soustředil se na hru, vydal ze sebe to nejlepí a na ostatní věci nemyslel.To se mi, myslím, podařilo a drím se toho doteď. Adaptuji se proto na nové podmínky celkem rychle. Ze začátku to ale bylo velké dobrodruství a nebylo to vůbec snadné. Kdy jsem přiel do Česka, tak jsem neuměl vůbec anglicky. Hodně mi pomohl dalí Brazilec Jean Mangabeira, který se mnou přestoupil. Trávili jsme spolu opravdu hodně času a ve vech věcech si pomáhali, za to mu patří velký dík.
Pavel Horváth mluví portugalsky od svého působení ve Sportingu Lisabon. Je to on, kdo ti takto pomáhá v plzeňské kabině?
Rozhodně. Mluví se mnou neustále. Na hřiti i mimo něj. Stále se mi snaí pomáhat a rozvíjet mé sebevědomí. Jsem za to hrozně rád. Díky němu a ostatním hráčům se tu cítím tak dobře.
Zmínil jsi i hráče. Mezi ostatní spoluhráče jsi tedy zapadl rychle?
Hodně se bavím s Mosqim. On mluví panělsky, já trochu taky, navíc je to dost podobné portugaltině. S Bogym spolu také často klábosíme. Mám pocit, e tu nejsou jen dobří hráči, ale také dobří lidé. Cítím se tu opravdu dobře, přijdu si, jako e jsem doma.
Co pro tebe bylo největí změnou při příchodu do ČR?
To bylo určitě počasí. U v Portugalsku na mě bylo občas hodně chladno. V Brazílii na to člověk není vůbec zvyklý, tam je pořád kolem třiceti někdy i čtyřiceti stupňů, take člověk je ze začátku jako rampouch, ale časem si zvykne.
Jaké místo bys doporučil fanoukům navtívit v Brazílii?
Já jsem z města São Paulo, které je krásné, ale pro hezkou dovolenou bych doporučil Rio de Janeiro, kde jsem také hrál a il. Pláe tam patří k nejhezčím na světě a je toho tam opravdu spoustu k vidění. Nabízí to vskutku úasný záitek.
Nemůu se nezeptat. Není to také trochu nebezpečné?
Vdycky kdy se mě někdo ptá na to, e by rád cestoval do Brazílie, tak říkám, e mu doporučuji mít u sebe někoho, kdo ví, kam jít a čemu se vyhnout. Někdy to můe být opravdu nebezpečné, ale kdy se dokáete takovým místům vyhnout, můete si uít dovolenou jako nikde jinde.
Jako spousta Brazilců má i ty více jmen. Jaký mají význam?
Moje první jméno Eduardo mi vybrali moji rodiče. Gonzaga je poté jméno mého pradědy, Mendes mého dědy a Santos mého táty. Větinou to vybírají rodiče podle toho, koho mají nejvíce rádi a jeho jméno vám chtějí takto dát.
Má v kabině nějakou přezdívku?
Jasně. Kluci mi říkají někdy Eddie, někdy Edu. Občas taky Eda, co je vtipné, protoe v Brazílii je to oslovení pro enu (smích). Nemám s tím ale ádný problém, v kabině máme dobrou atmosféru.
Co tvoji dva synové? U kopou do míče?
Nejstarímu synovi Samuelovi je pět let. S fotbalem zatím nezačal, ale občas si rád kopne do balonu. Mám ale pocit, e nejmladí syn Théo k tomu bude blí. Jsou mu teprve necelé dva roky a u se snaí střílet, take uvidíme. Jsem zvědavý, jestli budou hrát, určitě bych za to byl rád, ale budu je podporovat v čemkoliv, čemu se budou chtít věnovat.
Kdy jsi vyrůstal v Brazílii, fotbal byl celý tvůj ivot. Má představu, co bys dělal, kdyby ses nestal fotbalistou?
Vůbec ne. Tehdy to pro mě byla opravdu jediná monost. Na nic jiného jsem se nesoustředil. Kdy se mě učitelky ptaly, čím bych chtěl být, tak odpověď vdy byla fotbalistou, take opravdu iju svůj sen a jsem za to moc vděčný. Po konci kariéry bych u fotbalu také rád zůstal a věnoval se mu jako hráčský agent.
Měl jsi nějaký fotbalový vzor?
Pro mě byl vdycky nejlepí Ronaldinho. To, co předváděl na hřiti, bylo neuvěřitelné. Člověk to sledoval s otevřenou pusou. V začátcích byl pro mě velkou ikonou.