Jeden válel v Kroměříži a ligu ochutnal v Sigmě, druhý to dotáhl s Viktorkou až do Ligy mistrů. Vášnivé a odborné fotbalové debaty jsou tak doma u Chorých na denním pořádku. V rámci Víkendu otců jsme k rozhovoru do magazínu Viktorián k jednomu stolu posadili otce Martina a syna Tomáše. Stačilo vykopnout jednu otázku a už to jelo… Pánové, povídejte!

Martine, byl jste to vy, kdo vzal Tomáše poprvé na fotbal?
Otec: „Jojo, určitě jsem to byl já.“

Kde to bylo?
Otec: „Hrál jsem fotbal v Kroměříži, třetí ligu, tak se tam pořád motal kolem nás na hřišti.“

A kde začal sám kopat za přípravku?
Otec: „Taky tam. Kolem šestého roku, ale už tenkrát tam byl nejvyšší. Hodně vyčníval. Vypadal, jako kdyby mu bylo třeba deset let.“

Šlo mu to? Měl něco po vás?
Otec: „Byl šikovnej. Ale chtěl být na tom hřišti úplně všude. Lítal dozadu, aby to ubránil, pak zase chtěl zápas rozhodnout, tak se vytáhl dopředu. Ale jo, šlo mu to. Do brány ho to naštěstí netáhlo (směje se). V devíti letech si ho vytáhli do Sigmy Olomouc a tam to potom všechno začalo.“

Otec a syn při oslavě narozenin malého Tomáše.

Tomáši, jaký byl táta fotbalista, když jsi ho sledoval v Kroměříži?
Tomáš: „Víceméně jsem se v něm našel, protože byl dost výbušnej. Každý zápas, co si vzpomínám, neuměl prohrávat a na hřišti to bylo dost cítit. Tohle mám určitě po něm. Nerad prohrávám. Zdědil jsem asi i jeho přednosti, vždycky mě to táhlo hodně dopředu. V Olomouci jsem sice začal v obraně, ale pak už se to posouvalo dopředu a kolem čtrnácti patnácti let mě posunuli do útoku, kde jsem už zůstal. Jsem rád, že mohu hrát v útoku, protože jsme se s tátou vždycky hádali, kdo má kolik ligových startů nebo gólů a já je prostě chtěl dávat.“

Jaká je teď vaše bilance?
Tomáš: „Nevím, jestli se o tom takhle chceme bavit. Tak ať začne táta a řekne to (směje se).“
Otec: „Já jsem byl hlavně druholigový hráč. Do ligy jsem nakoukl jen na rok, takže mám nějakých dvacet tři ligových startů a jeden gól. Ale gól Baníku Ostrava, to pozor!“
Tomáš: „Já mám asi necelých sto sedmdesát ligových startů.“
Otec: „Téma bylo, když se blížil k mému číslu a chtěl mě překonat. Pak už jsem jenom poslouchal, že je lepší.“

Bylo to u vás velké téma?
Otec: „Jasně, ale spíš úsměvné. Vždycky, když jsme se potkali, tak otázka na počet ligových startů samozřejmě zazněla.“

Tomáši, v čem byl táta lepší fotbalista?
Otec: „Na to odpovím já – nebyl. Ale asi jsem víc řval po rozhodčích. Fotbalově se to však nedá srovnat, to nejde. Má lepší nohy i hlavu.“
Tomáš: „Hezky se to poslouchá, co táta říká. Ale jak říká pan Uličný – táta byl bizon. Hodil si to mezi dva hráče a vždycky se mezi ně dokázal dostat. Asi tedy byl maličko rychlejší než já.“

Martin Chorý v dresu Kroměříže.

Zahráli jste si někdy spolu v jednom týmu nebo dokonce proti sobě?
Otec: „Možná kdysi nějaký srandamač za Kaštice. Malý fotbal.“
Tomáš: „Nebo nějaký zápas svobodní proti ženatým, jak se hrávalo. Ale velký zápas jsme si proti sobě nezahráli. Pro tátu určitě dobře (směje se).“

Jak často u vás nyní probíhají fotbalové debaty?
Tomáš: „Po každém zápase. A i před každým zápasem. Máme takové rituály, kdy si zavoláme, napíšeme. Vždycky mě to povzbudí do té práce, která na mě čeká. A po zápase jsem rád za každou věc, kterou mi řekne. Ať už je dobrá, nebo špatná. Beru to, protože to slyším od frajera, který to hrál a rozumí tomu. Ví, co bylo dobře, co jsem měl udělat líp a co jsem udělal špatně. Rád si to od něj vyslechnu.“

Jste velký kritik?
Otec: „Chci mu to říct na rovinu, přesně tak, jak to je. Žádné mazání medu kolem huby, jak se říká. Když vystřelí šest metrů nad a čtyři metry vedle, tak je to špatně a bavíme se o tom. Ale musím říct, že koncovku teď hodně zlepšil.“
Tomáš: „Když jsem hrál v žácích a jeli jsme autem ze zápasu domů, tak jsem si naposlouchal věcí… Ale nebylo to jen od taťky, ale i od jeho taty, mého dědy. Ten k tomu vždycky měl co říct.“

Jak jsi tyto rady v autě kousal? To muselo být dost těžké, ne?
Tomáš: „Snažil jsem se nic neříkat, to bychom se pohádali. Když jsme prohráli, už ve sprše v šatně jsem si představoval, co mě zase čeká v autě a přál jsem si rychlou cestu domů. No a když se jelo z Ostravy, to bylo něco.“
Otec: „Pokud tomu na hřišti nedal všechno! V opačném případě byla cesta příjemná (směje se). Ale já se mu snažil vždycky říkat jiné věci než ostatní. Šel ze hřiště a všichni ho plácali po zádech a říkali ‚Tome, výborně!’. Já jsem mu chtěl říct to, co tam zase tak dobře nebylo. Ale má pravdu, moc neodpovídal. Seděl, mlčel a těšil se domů, až mu maminka dá oběd a řekne: Tomášku, to nevadí. Já tam nebyla, ale určitě jsi dneska hrál výborně.“

Podobu se svým otcem Tomáš Chorý skutečně nezapře!

Jak často se nyní dostanete přímo na stadion?
Otec: „Často, skoro pořád. Teď jsem sice ze zdravotních důvodů chvíli nemohl, ale jinak jezdím, co to jde.“

Jak prožíváte na tribuně, když někdo zařve na Tomáše, jak to prožíváte? Nebo jste klidný fanoušek?
Otec: „Já nikoho neokřikuju, to vypouštím. Někdo na Tomáše řve, on pak dá góla a už mlčí. Nemá cenu to řešit, pouštět se do debat, vždycky si to vyhodnotím sám pro sebe.“

Kdy jste byl na Tomáše nejvíce hrdý?
Otec:: „Úplně nejvíce při zápase Ligy mistrů s AS Řím. To byl hodně emotivní zážitek, něco neskutečného. Byl v Plzni chvíli, všechno bylo rychlé a najednou Tomáš dává gól, který znamenal výhru a navíc postup. To vše v Lize mistrů proti takovému soupeři. To bylo pro mě asi nejvíce.“

A pak góly Barceloně…
Otec: „Samozřejmě! Někde jsem teď viděl statistiku, že nejvíce gólů dává Slavii a Zlínu. Po každém gólu Slavii jsem samozřejmě taky pyšnej, to je jasný. Ale gól proti Římu řadím úplně nejvýše. Pecka.“

Tomáši, říkáte, že zápasy hned rozebíráte. Jak se ti volá po nepovedeném zápase, třeba na Bayernu?
Tomáš: „Teď si ani nevzpomínám (směje se). Tématem byla snad jen hezká atmosféra a kolotoč. Tam jsme se o fotbale asi ani moc bavit nemohli. Možná o tom, jak kolem mě jezdily vlaky. Tak byli protihráči rychlí.“
Otec: „Spíš si dobře pamatuju, jak jsme rozebírali první zápas s Barcelonou na Camp Nou. Tomáš tam měl velkou šanci, střílel ve skluzu a dalo se to proměnit.“
Tomáš: „Pravda, to jsme rozebírali hodně. Škoda, to mohl být gól. To jsou ty naše fotbalové debaty!“