Sedm gólů, šest asistencí a jeden z dalších tahounů FCVP za titulem. Jhon Mosquera se ve své první sezoně v klubu uvedl ve fantastickém světle. Ať už na svém oblíbeném křídle, nebo kolikrát i na kraji obrany, předváděl výborné výkony, a i díky tomu mu vyšla jeho předpověď o mistrovském ročníku 2021/22.

Už během zimní přípravy při svém příchodu si prohlásil, že letos vyhrajeme titul. Vzpomínáš si na to?
„Ano, ano. Musím říct, že jsem nadšený, protože už při podpisu smlouvy jsem si říkal, že chci být šampión. Dokonce si myslím, že někde koluje nějaké video, kde to zmiňuji. Věděl jsem, že Viktorka je velkoklub s dlouhou historií a už když jsem hrál za Bohemku, tak jsem zde chtěl hrát. Teď jsem díky Bohu a mému tátovi, který se na mě dívá z nebe, šampión. Táta by na mě byl jistě hrdý, tak jsem měl o to větší motivaci.“

Na začátku jen málokdo věřil, že bychom mohli dosáhnout až na titul. Co tě přesvědčilo, že to můžeme dokázat?
„Je fakt, že nám nikdo nevěřil. Měli nás za tým, který si jen odehraje svoji sezonu a nic nevyhraje, ale jak je vidět, takhle to nebylo. Myslím, že hlavním klíčem k úspěchu je týmový duch a trenér. Je nesmírně důležité mít trenéra a asistenta, kteří hráli fotbal a ví, jaké to je, když se nějakému hráči nedaří. To vše a mnoho dalšího je důvod, proč mistrem není Slavia, nebo Sparta, ale my.“

Jak sis užil oslavy titulu?
„Skvěle. Snil jsem o tom. Připravil jsem se na to fyzicky i mentálně a dobře jsem se najedl. Také mi hodně pomohla moje žena a dcera, které tu pro mě byly a samozřejmě i táta, jenž mi z nebe posílá velkou sílu. Přišel jsem sem, abych byl šampión. Ne kvůli penězům, nebo protože klub hrál v minulosti Ligu mistrů. Oslavy byly velkolepé a rodina je za mě šťastná. Dovolenou strávím v Kolumbii, kde už se na mě všichni těší.“

Jaký pro tebe byl největší zážitek z večera, kdy jsme na náměstí slavili titul?
„Asi tak nějak všechno. Ale nejsilnější moment proběhl už dříve. Když jsem střídal v zápase s Hradcem Králové, tak jsem se hned všech okolo ptal, jak hraje Slavia. Všichni naprosto přesně věděli, jaký byl výsledek, ale nikdo mi nic nechtěl říct. Prosil jsem je, že to musím vědět, ale nic mi neřekli. V srdci jsem však cítil, že je to asi dobré znamení a rozbrečel jsem se při vzpomínce na tátu. A pak jsem trenérovi a panu Šádkovi řekl, že proto jsem tady – abychom udělali titul, a že po čtyřech letech pro Plzeň bez titulu začneme opět stoupat. Oslavy na náměstí byly neskutečné. Myslím, že to šlo vidět, jaké je v Plzni propojení mezi klubem a fanoušky. Není to totiž titul Bogyho, ani Mosqiho, ani brankáře – je nás všech. A tímto bych chtěl všem, kteří se na tom podíleli, poděkovat – paní uklízečce, která pro náš vždycky krásně připraví šatnu, týmu, který pečuje o trávník a my na něm můžeme hrát... Prostě všem lidem, kteří se pohybují na stadionu a samozřejmě také fanouškům.“

Titul si vyhrál i v Kolumbii. Mohl bys vítězství mezi sebou porovnat?
„Ano, tohle je můj čtvrtý titul v kariéře. To, co jsem zažil v Kolumbii, bylo také neskutečné. Nikdy jsem si nepředstavoval, že se mi povede zahrát si Mistrovství světa klubů. Atlético Nacional je velkoklub. Na stadion se vejde okolo padesáti tisíc lidí, což je samo o sobě neskutečný zážitek. No a tam mě naučili, co to je zažívat slávu ve spojení s titulem, naučili mě s ní pracovat a s touto zkušeností jsem přišel sem. A díkybohu jsme i zde šampioni.“

Jaké máš plány na dovolenou? Zmínil si Kolumbii, co budeš dělat?
„Ano, ale napřed pojedu se ženou a dcerou do Španělska. Moje žena do Kolumbie nepoletí, protože je těhotná a doktoři ji nedoporučují tak dlouhou cestu. Já se tam potkám s mámou, babičkou a navštívíme hrob otce, kam mu odvezu medaili, aby ji viděl a já mohl říci, že je také jeho, protože mi pomáhal a dodával energii.“

Už máš za sebou Evropskou ligu. Jak se teď těšíš na Ligu mistrů?
„Je to můj splněný sen. Už jich moc nezbývá. Jeden z nich je hrát za kolumbijský národní tým a druhý je právě Liga mistrů. Už jsem byl šampionem, vstřelil jsem a asistoval na důležité góly, ale zahrát si Ligu mistrů byl vždy i sen mého otce a doufám, že to klapne. Budu na sobě velmi tvrdě pracovat a udělám vše proto, abychom si ji zahráli.“

Spolupráce s Bogym vám šla velmi dobře. Bude se ti po něm stýskat?
„Samozřejmě. Je to můj velký kamarád, vždy na soustředěních a zápasech spíme u sebe. Velmi mě překvapilo, jak se zlepšil. Pozoroval jsem ho už ve Zlíně a moc tu to přeju. A co víc bych měl říct? Myslím, že nejlepší odchod z týmu je ten, když odcházíš jako šampion, a přesně to se mu povedlo. Takže odchází spokojený, šťastný a mně se po něm bude pochopitelně stýskat – a nejen proto, že je takový střelec pro Plzeň. Ale přeju mu vše nejlepší a ať se mu daří i nadále, protože si to zaslouží.“

Titul si věnoval svému tatínkovi. Je to pro tebe vážně tak důležité?
„Ano. Kdybychom ho nevyhráli, bude to pro mě prohra, ale zároveň i pro mého tátu. Já mám díkybohu všechno, ani mé rodině nic nechybí, ale nevyhrát titul by znamenalo velký smutek v naší rodině a i zde v klubu. Pro trenéra, pro pana Šádka, pro fanoušky... Ale také pro mého tátu. Když hraju, tak na něj pořád myslím. Do každého zápasu dávám 100 %. Mnoho fanoušků mě nemá rádo, protože jsem podle nich příliš agresivní. Ale já jen bráním klubové barvy, logo klubu a udělám pro něj všechno. Mnoho hráčů na mě nadává, ale i když se zeptáš u nás v šatně, tak ti každý řekne, že jsem ho při tréninku šlápnul, strčil... Takhle já prostě hraju – na 100 %, tak, jak si to vždycky přál můj táta. Jelikož už teď není mezi námi, tak musím hrdě bránit jeho jméno, které po něm nosím na zádech.“